Před 37 lety vtrhla do bytu Uhlových komunistická policie a jala se prohledávat jednotlivé místnosti, aby zjistila, zda se v domě nenacházejí osoby páchající protistátní činnost. Do bytu vstoupili policisté bez povolení a ani trochu je to netrápilo. Zkrátka vykopli dveře a byli uvnitř. V bytě nenašli nikoho než jednu maminku a dvě malé děti, ale z toho si prý policisté vrásky nedělali.

„Sedmatřicet let poté pozvali mou mámu k výslechu. Událost si vybavila, až když si přečetla svou vlastní stížnost. Jeden z uniformovaných policistů je prý ještě naživu a policie, konkrétně Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, se tím zabývá. Máma se vyšetřujícího trochu vyděšeně ptala, jestli si uvědomuje, že to bylo před sedmatřiceti lety a že i vražda by už byla promlčená. Zločiny komunismu jsou prý nepromlčitelné, ale doufám, že se nakonec ukáže, že toto od uniformovaného příslušníka, kterému to přikázal ten tajný, nebyl zločin, že jen plnil rozkazy. Nebo že si to ten policista rozmyslí. Ne snad, že bych s vděkem vzpomínala na domovní prohlídky, na to, jak odváželi pryč rodiče, anebo na rozkopnuté dveře, ale je potřeba mít nějakou míru. Míra je přesně to, co tu ve vztahu nejen k minulosti schází. Možná právě kvůli všem nepotrestaným zločinům, které někomu vážně ublížily, by byl výsměch, kdyby se kauza jednoho uniformovaného policisty řešila,“ soudí Uhlová.