„Hele, tamhle jsou výběrčí a ve stanu dělaj mrtvý, tak se ztrať, třeba vás minou,“ radí mi moudře a spiklenecky Lukáš z Plzně. Jsme ve Vyšším Brodě, v kempu Pod hrází a já jdu tedy díky tátovi od rodiny, se kterou jsme se včera seznámili, raději na záchod. Je osm ráno, nemohl jsem dospat, protože pár metrů od stanu teče Vltava, nejoblíbenější vodácká řeka v Česku. No, ale…
Zaplať, ale keš
Když se po deseti minutách vrátím ke stanu, Lukáš na mě kouká dost poraženecky: „Támhle seděj. Počkali si na vás,“ ukáže ke dvěma břízkám, pod nimiž sedí dva pořízci. A jdou ke mně. Když jsme si po internetu očíhli ceny v kempu, říkal jsem si, že 180 korun za stan, je dobrý, skoro ceny jako za komanče. No a teď dostávám účet pochybného charakteru na celých 720 korun. Stan za 180, každý nocležník za stejnou částku. Jsme tři. Já, oficiální křen výpravy, bratránek a jeho milá. Čumíme na to jako kdybychom zrovna opustili maminčinu vagínu. Lukáš věděl, proč mi radil, abych se vyhnul placení.
„Sjíždíme Vltavu každý rok s klukama. Pořád u toho lejeme. Strašný. Když dojedu domu, tak si nepamatuju ani jak se jmenuju, natož pin od bankovní karty. Teď jsem vyjel s rodinkou. Když se nám s přítelkyní narodil vytoužený potomek, počkali jsme pár let a jsme tady. Ale ty ceny, to je už skoro jako v Las Vegas,“ usmívá se Lukáš a po hlavě hladí svého nesmělého synka. No a my zanedlouho začneme poznávat, zač je dnes vodácký žvanec. Vltavu jsem naposled splouval před deseti lety, a přestože to byla, jak říkají lesby „no fuj, chlapská voda“, tak mě ta sobota a neděle i s dopravou na místo a nakoupenými promile vyšla zhruba na tři tisíce. Teď je vše jinak a já si připadám jako v jiném světě, a to dost drahém.
Přímo v kempu zajišťují i půjčování lodí se vším ostatním, tedy pádly, umělohmotnými barely a záchrannými vestami pro ty, kdo chtějí. Největším hitem dneška je raft. Skoro nepotopitelná loď. Hned za ním je nafukovací kánoe a pak ta plastová. Nafukovačka se vším všudy stojí 980 korun, nafta do Českého Krumlova, kde parkujeme, zhruba 400, parkovné na dva dni 500, dojezd do Vyššího Brodu zhruba 500, večerní polívka a pivo 400. Ve třech dohromady 3500 korun. A to jsme ještě ani nehrábli pádlem do vody. Všechno v „keši“, protože „bankkarty“ tady moc nefrčí.
Stánky na vodě
Na dvoudenní plavbě do Českého Krumlova je zhruba osm jezů a na kelímku INGE tour, jedné z hlavních cestovek poskytujících skoro všechny služby od „Vyšáku až za Krumlov“, máte dát těch zhruba sedmatřicet kilometrů za osm hodin. Ha, ha, ha… Tak jdeme na to. Na Vltavě je celkem mezinárodní vodáctvo. Tady je slyšet němčina, angličtina, španělština, támhle maďarština, ruština, polština. Lodí jako smetí. Není divu, že se Vltavě na tomto úseku přezdívá „vodácký Václavák“ anebo „vodácká D1“. U druhého jezu dva chlapci předbíhají celkem dlouhou frontu. „Ukrajinci, no jo. Kokoti nedočkavý,“ podotkne někdo.
Před tou desítkou let byl na trase jeden stánek s chlastem. Krásná dívka zvoucí na své vnady většinou ožralá hovada v lodích. Míchaný drink za zhruba 120. Dnes je po každých dvou kilometrech zhruba jeden „bar na vodě“. Do Krumlova jsem jich napočítal 18. „Hodně se to tady rozjelo. Já jsem na lodi a ‚doplňovač‘ surovin kmitá mezi lodí a základnou, abych měla všechny přísady. Naše firma má na Vltavě asi osm barů. Ale jak se jmenuje, na to se mě neptejte, to nevím,“ řekla nám spanilá, ale prostomyslná, barmanka. Dali jsme si dvě mochita, jednu cuba libre, celkem 540 korun. Kupodivu „děva“ brala karty.
Fotogalerie: - Vodácký „Václavák“
„Tak policajti dávaj vodákům dýchnout a vybíraj pokuty, ale tyhle stánky jim přijdou v pohodě. Klasika. Solíš na každým kilometru,“ podotkne bratránek. Už na něj působí mochito. Pro úplnost, vodákům, co „nakoupili“ více než půl promile, hrozí pokuta až 50 000 korun. Zanedlouho kotvíme u hospůdky, která vypadá jako kontejnerová vesmírná základna kdesi na Marsu. Ceny bezva, ale ten kurz vylepený přímo pod výdejním oknem. Jedno euro 22 korun. Hmmm, sen směnárníků. Ale Rožmberk je krásný. K údivu a pobavení ostatních na místním, snad nejlehčím, jezu na cestě, ztrácím kontrolu, a postupně i loď, brýle a šátek. Loď po několika dost vyčerpávajících tempech a parakotoulech přes kameny dostihnu. Modrý šátek s kotvičkami, který mi ladil k plavkám jak vystřiženým z filmu Rozmarné léto, však ne. Jedu dál, ale už neladím!
Porcelán taky žere
Jen pro úplnost, vodácká „chátra“ má svůj vlastní slang. Když někdo nezvládne jez, tedy propusť na něm, tedy „šlajsnu“, tak se „cvakne“ či „udělá“. V kánoi je ten první „háček“, ten druhý „zadák“. No a zrovna teď na Vltavě se učím nový pojem. Na lodi, kromě těch, co pádlují jsou i tací, a aby bylo vše genderově vyvážené, kluci i holky, víc holky, co se na přídi vyvalují a sbírají bronz od nejznámější hvězdy naší sluneční soustavy. A těm, jak jsem se nově dozvěděl, se říká porcelán. Prostě ta keramika, co u nás sedí na přídi. A třeba přiznat, že na začátku řekla: „Pánové, já jsem influencerka, takže pouze zaznamenávám,“ takže jsme věděli, do čeho jdeme.
Není divu, že když jsme na konci dne, po zaplacení dalších 720 korun za přespání ve stanu, spočítali společnou hotovost, tak jsme se dohodli, že budeme jíst trávu, kořínky, plankton a pít vodu. Stalo se v kempu U žabáka. A kouzlo... Vedle nás stanuje zase Lukáš s rodinou. Ráno jdeme na snídani. Polívka zhruba 50, pivo stejně. Jen ten náš „porcelán“ se vzbouřil a chce ještě párek. V rámci klidného doplutí jsme do něj tu „nekřesťanskou láci“ investovali. I porcelán, tedy na vodě, žere. Ostatně v tom zastřešeném stánku mají na stěnách vodácká trička, jako třeba „ponorková flotila“. Nabízejí chrchel či mozek za 70 korun. Ale na to už nemáme. Máme totiž zhruba kapesné utlačovaného a bitého muže, tedy stovku, a to nás čeká ještě zhruba šestnáct kilometrů do cíle.
Jsme před Českým Krumlovem. Ta „šlajsna“ vypadá jako buben Igora Cavalery ze Sepultury, chcete-li Ringo Starra či Charlieho Wattse. Zkušená dáma, co jede v kajaku, je pod vodou. My jsme to s přispěním „vodáckýho pánaboha“ dali. Ale ty ceny v Krumlově? Chceme oběd. Levno, draho, levno, ale plno, draho, a tak zasedneme. „Už nikam nejdu, i kdyby to stálo zlatý tele,“ shodujeme se. Jen pro shrnutí, sedíme v té asi nejdražší krumlovské restauraci. Tři běžná jídla, dvě malinovky, dvě černá pivka, a 1200 korun. V nedalekém Egon Schiele Art Centru, jedné z nejlepších českých galerií, stojí vstup dvě stovky. Suma, sumárum stál tenhle výlet pro tři zhruba deset tisíc korun a to jsme skoro nekalili. Příště jedeme „sjíždět“ Podkamennou Tungusku na Sibiři. Tam nejsou lidi, ani krámy. Tam je ještě levno!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
permoník
