Karel Schwarzenberg přiznal, že přestože se české vztahy s Rakouskem zlepšují, nejsou zdaleka ideální. „Stále je to složitější s Rakouskem než s jinými zeměmi. Situace je ale výrazně lepší než v 90. letech a nekonečně lepší než za dob první republiky, kdy byly vztahy velmi napjaté“. Za největší obtíž vzájemných vztahů České republiky a Rakouska považuje Schwarzenberg právě to, že jsou si oba národy natolik podobné. „Vždycky jsem hájil tezi, že Rakušané a Češi jsou jeden národ, jen rozdělen dvěma jazyky.“ Kvůli této podobnosti a příbuznosti se podle něj v obou národech zrcadlově odráží i stejné chyby a sympatické či nesympatické vlastnosti. „Je těžké milovat sousedy, naopak se často stává, že sousedé či příbuzní nám jdou spíše na nervy.“ poznamenává Schwarzenberg.

Provázanost obou států popisuje vtipnou anekdotou: „Pro ilustraci, v roce 1990 bylo první velké setkání mezi zástupci čerstvě osvobozeného Československa a Rakouska. Odehrávalo se to na moravském zámku Seelowitz (Židlochovice). Stáli jsme tam a horlivě diskutovali. Z rakouské strany tam byl tehdejší kancléř doktor Vranitzky, tehdejší ministr financí doktor Lacina – to je mimochodem krásné jméno pro ministra financí – a pozdější prezident, tehdejší generální tajemník ministra zahraničí, doktor Klestil. Z českých řad tam tehdy byl ministr zahraničí Dienstbier, ministr financí Klaus a kancléř Schwarzenberg. Tato malá historka sděluje mnohé a kdybyste se podívali do vídeňského nebo pražského telefonního seznamu – pokud se teda ještě vůbec vyrábějí – viděli byste, že v tom pražském najdete velmi mnoho německých jmen a v tom vídeňském nespočetně českých.“