„Migrační krize“ pokračuje. To je terminus technicus médií i politiků. Zažíváme podle vás skutečně krizi, jestliže se podíváme například na nesrovnatelně vyšší číslo z podzimu 2015?
Počet lidí prchajících do Evropy přes Středozemní moře je nejmenší za posledních pět let. Podle nejnovějších dat od UNHCR se bavíme o zhruba 64 tisících lidech od ledna 2019. Oblast centrálního Středomoří ale nadále zůstává nejsmrtelnější uprchlickou trasou na světě. Jen letos tam zemřelo nejméně 600 mužů, žen i dětí, především kvůli absenci jakýchkoliv pátracích a záchranných operací během první poloviny roku. My takovou situaci jako humanitární krizi rozhodně vnímáme. Proto jsme se do regionu v červenci vrátili.
Přicházejí zejména afričtí migranti a zejména z Libye, kde se také soustředí nejvíce pašeráků lidí. Někteří z nich však po dohodě s italskou vládou změnili stranu – stali se členy milicí, které naopak bojují proti tomu, aby uprchlíci odpluli. Často ovšem dost nevybíravým způsobem... jak se díváte na podobná opatření?
Podmínky v libyjských detenčních centrech jsou něco, co si běžný člověk žijící v našich geografických šířkách dokáže jen stěží představit. Mrazivá svědectví si v tomto ohledu vyslechl například náš lékař Lucca Pigozzi po konci jedné ze záchranných operací lodi Ocean Viking: „Lidé včetně nezletilých dětí popisují, jak byli mučeni elektrickými šoky, biti zbraněmi a holemi, nebo páleni roztaveným plastem. Podle svých slov stále cítí bolest od ran a jizev, které si z Libye přinesli.“ Lékaři bez hranic nemohou s dobrým vědomím a svědomím podpořit nic, co kohokoliv vystavuje takhle brutálnímu způsobu zacházení.
Zde ovšem přichází na řadu velký otazník: neziskové organizace údajně kolaborující s pašeráky. Lodi neziskovek loví uprchlíky dokonce přímo v libyjských vodách...
Já mohu mluvit pouze za Lékaře bez hranic. Naše týmy s pašeráky nikdy nespolupracovaly, nespolupracují a spolupracovat nebudou. Veškeré záchranné akce provozujeme v mezinárodních vodách v centrálním Středozemním moři mezi Libyí, Maltou a Itálií, kde se pohybuje většina plavidel v nesnázi. Obvykle hlídkujeme v oblasti 24–40 námořních mil od libyjských břehů. Řada zachráněných strávila na moři v chatrných člunech bez vody a bez jídla tři nebo čtyři dny.
Pane řediteli, kde vlastně vezmou uprchlíci peníze na cestu, tedy sumu pro pašeráky, jestliže ve své zemi skutečně umírají hladem?
Hlad není jediná věc, před kterou lidé utíkají. Složitá bezpečnostní situace, epidemie smrtelných nemocí, domovy zničené v důsledku přírodních katastrof. To jsou jen některé další důvody, proč člověk musí někdy hledat naději na lepší budoucnost pro sebe a svoji rodinu v jiných zemích. Nejčastější příčinou, která lidi donutí opustit svůj domov, je ozbrojený konflikt a v takovém případě lidé často prodají veškerý svůj majetek, aby cestu do bezpečí mohli absolvovat.
Fotogalerie: - Ekoaktivisté vs. policie
Při vědomí hygienických podmínek je pro mě osobně tak trochu záhadou, že se v některém z uprchlických táborů ještě masově nerozšířila nějaká infekční nemoc, například tuberkulóza...
Bavíme-li se například o detenčních centrech v Libyi nebo o situaci na řeckém ostrově Lesbos, šíření vážných onemocnění tam představuje reálnou hrozbu. V Libyi už naše týmy evidovaly případy tuberkulózy, a dokonce i záškrtu, na Lesbu je zase největší hrozba plošného šíření pneumokokových infekcí. Právě z toho důvodu tam zasahujeme.
V Libyi se podle oficiálních politických usnesení stále válčí. Dostanou se do země právě například Lékaři bez hranic či humanitární pomoc? A s kým vlastně jednat? S Tripolisem?
Co se týče již zmiňovaných detenčních center v Libyi, většinu z nich spravuje libyjské ministerstvo vnitra, které sídlí v Tripolisu. Naše týmy do některých z nich přístup mají, regionem ale stále zmítá složitý ozbrojený konflikt a ani my se nedostaneme všude. S tamními úřady zůstáváme v pravidelném kontaktu.
Vraťme se zpět na vlny Středozemního moře, po němž připlouvá loď s migranty na palubě. Ta geneze je de facto identická: Itálie ji odmítne, Malta také a většinou jsou to Francie či Španělsko, které iniciují přerozdělení uprchlíků mezi více států. Nicméně to není koncepční řešení pro Evropu. Jaké byste navrhoval vy konkrétně pro EU? Nebo je lepší, když si státy domlouvají pravidla samy (viz například Itálie)?
Máte pravdu, že v současné době v tomto ohledu nefunguje žádný koncepční a předvídatelný mechanismus. Není zde však potřeba vymýšlet nic nového. Naprosto by stačilo, aby dané země začaly opět dodržovat konvence kodifikované v mezinárodním námořním a humanitárním právu, podle kterých je záchranná operace na moři ukončena až v momentě, kdy jsou zachránění lidé vyloděni v nejbližším bezpečném přístavu, vždy podle instrukcí námořních koordinačních center daného regionu. Pokud bychom toto pravidlo vzali opět za své, situace by se nepochybně zpřehlednila.
Mělo by být Turecko za útok a sever Sýrie vyloučeno z NATO?Anketa
Často slýcháme o návrhu vybudovat optimálně na severu Afriky jakousi „zónu blahobytu“, která by tvořila nárazníkové pásmo chránící Evropu před většinou uprchlíků. Co vy na to?
Pojem „zóna blahobytu“ slyším v tomto kontextu poprvé. Nicméně z naší pozice mohu říct, že například systém, který by lidem na útěku umožňoval požádat o azyl přímo v zemích, přes které prchají, by nepochybně pomohl. Skuteční uprchlíci by měli plnohodnotnou, legální a bezpečnou alternativu, jak se dostat přes Středozemní moře bez toho, aniž by se stávali oběťmi pašeráků. Státy Evropy by na oplátku získaly větší kontrolu nad tím, koho do svých zemí přijmou.
Jsme Africe nebo africkým státům něčím zavázáni nebo jsme nějak zodpovědní za jejich nízkou životní úroveň? Aneb co jsme vlastně Africe dlužni?
Upřímně nerozumím, proč by měla být pomoc druhým podmíněna pocitem dluhu. Práce Lékařů bez hranic je poskytovat zdravotní péči všude tam, kde se jí nedostává, bez ohledu na politické přesvědčení, náboženské vyznání nebo etnickou příslušnost našich pacientů. Vždy se zkrátka snažíme být zde pro ty, kteří nás potřebují nejvíc. Obyvatelé Doněcku nebo Aleppa by mohli vyprávět, jak rychle se dříve bezpečné místo promění v epicentrum humanitární krize.
Česko je podle mnohých stát, kde se jakákoliv jinakost neodpouští a okamžitě pranýřuje. Jsme skutečně národem xenofobů, šovinistů a rasistů?
Nemyslím si. Může se možná zdát, že určitým trendem poslední doby je skoro až systematizovaná nenávist vůči neziskovým organizacím, obzvlášť věnují-li se pomoci uprchlíkům. Nicméně tento dojem způsobují hlavně diskuse na sociálních sítích, které by člověk neměl brát jako definitivní obraz společnosti. Ani my ztrátu důvěry reálně nepociťujeme – právě naopak. Díky našim dárcům poslala česká pobočka Lékařů bez hranic v roce 2018 rekordních 80,9 milionu korun do projektů ve 13 zemích světa. Chuť pomáhat v naší zemi dlouhodobě roste.
Rozhovor vedl Tomáš Procházka.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
