Právnička v komentáři reaguje i na kauzu paní Michalákové, které norské úřady odebraly děti, a ta se je snaží získat za pomoci řady politiků a českého státu zpět do své péče. Právě tento případ prý hrozí přerůst v diplomatickou válku.
„Rádi bychom se dověděli, jak to vlastně bylo a kde je pravda, a média se plní siláckými řečmi politiků, právníků a sociálních pracovníků. MF DNES dokonce soudí, že jde o střet civilizací – u nás na Východě prý ještě smíme na děti křičet a občas je i udeřit, zatímco v západním Norsku už ani nedovolují zvýšit na ně hlas,“ píše Kovářová, která nyní působí jako šéfredaktorka Rodinných listů.
Imigranti by se měli přizpůsobit
„To vše pak dostává zajímavé konotace tváří v tvář pařížské tragédii, kde přece zhusta tvrdíme, že imigranti by se měli přizpůsobit, a pokud se jim to nelíbí, nechť si hledají jinou zemi a jiný mrav,“ dodává.
Jenže právnička nenechává čtenáře na pochybách a vysvětluje, že už máme de facto stejné právní normy jako Norsko a dětem tudíž byla přiznána další významná práva. Podle Kovářové je proto těžké se dobrat nějaké pravdy ve zmiňovaném případu. „Každá ze znesvářených bojujících stran má totiž právo na svou pravdu a na svůj pohled na věc…“
Spravedlnost se totiž musí vyrovnat s právem dítěte na ochranu před útoky všeho druhu nebo na vlastní názor a právem rodiče na péči, na styk, na rozhodování. „Pomiňme nyní jasné případy týrání, sexuálního zneužívání a ubližování dítěti. Takové jednání většina společnosti odsuzuje a nejspíš se shodne na jeho rysech i na trestněprávní rovině odpovědnosti,“ poznamenává bývalá politička.
Platné právo v Česku staví zájem dítěte výše než zájem jeho vychovatelů
„Problém k zodpovězení vězí jinde – totiž zda chceme jít onou západní cestou, zda pozvedneme dítě na piedestal katalogu práv a vložíme mu do jeho slabých a nedospělých rukou právo vyslovit názor a říct ne. Nebezpečí, které hrozí s touto Pandořinou skříňkou, vidíme v zemích, které už tak učinily – většinou leží západně nebo jižně od našich hranic, a kdo někdy večeřel vedle rodiny s dětmi, které doma neslyšely „ne, tohle nesmíš!“, ví přesně, o čem hovořím.“
Daniela Kovářová poukazuje na to, že od roku 1993 jsme přijali řadu právních norem, které nás přiblížily standardům v Norsku a že jsme se tedy již dávno vydali západní cestou. „Změna ovšem přicházela po kapkách,“ dodává právnička s tím, že poslední významné změny přinesl v právech dítěte nový občanský zákoník. Platné právo v Česku staví zájem dítěte výše než zájem, či snad dokonce pouhé přání jeho vychovatelů.
„Zajisté můžeme kritizovat Norsko za přísnost, vyzývat české i cizí politiky k odstoupení a divit se mravům jiných zemí, v nichž děti rozmazlují, adorují, prodávají nebo kamenují. Řečeno s klasikem – je to však to jediné, co nám zbývá. Právní úpravu podobnou Norsku už jsme totiž přijali. A tak se radši mějte na pozoru, až vás příště ti malí plnoprávní lidé vytočí k nepříčetnosti,“ uzavřela svůj příspěvek na názorovou stránku LN Kovářová.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: dkr
