Den 25. únor 1948 sotva bude letos nějak významněji připomenut: není „kulaté“ výročí a jsou jiné starosti. Ale připomínat historii v souvislostech snad není na škodu, i když to není zrovna aktuální.

Předně k 25. únoru, tedy komunistickému převzetí moci v tomto roce, nepředcházel nějaký „výstřel z Aurory“, výzva k povstání nebo cokoliv podobného. Komunistická strana Československa se opravdu od konce války systematicky  připravovala na toto převzetí moci, a to i násilnou cestou. Existovaly velké dodávky  zbraní ukrývaných v továrnách a vyzbrojováním tzv. Lidových milicí. Ale v únoru 1948 nic takového nebylo zapotřebí. Mimořádnou příležitost jim poskytl z tehdejšího ústavního hlediska nepochopitelný čin: osm ministrů tzv. demokratických stran podalo ve vládě, které předsedal K. Gottwald, demisi v představě, že prezident tuto demisi nepřijme a budou vypsány nové volby. Ale  odstoupením ministrů vlády není postavení předsedy vlády nikterak ohroženo a ten může bez problémů doplnit vládu jinými ministry. Zda se souhlasem prezidenta, či bez něj, je sporné i dnes. Požadavek K. Gottwalda, aby prezident republiky E. Beneš demisi přijal, byl ale ústavně zcela oprávněným požadavkem. A pokud za demisionující ministry se v oněch demokratických stranách – ve straně lidové i národně socialistické – našli ti, kteří do Gottwaldovy vlády byli ochotni za demisionující ministry vstoupit, pak vláda Národní fronty mohla pokračovat jako před demisemi. A pokud se členy vlády stali i vítězný generál L. Svoboda  a oblíbený J. Masaryk, nebylo co řešit. Tvrzení ,že „Beneš vydal republiku komunistům“, není ničím jiným než dějiny deformujícím tvrzením, i když je v jiné podobě ostudně umístěno jako „dodatková tabulka“ u pomníku E. Beneše na pražských Hradčanech.