Stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce. Vymáhaná pohledávka totiž podle něj již dříve zanikla jednostranným započtením. Stěžovatel ještě před zahájením exekučního řízení písemně oznámil oprávněnému (v tomto řízení vedlejší účastník), že má vůči němu dvě pohledávky ve výši 6 378 447,15 Kč a 245 732,09 Kč. Stěžovatel však v oznámení o započtení neurčil, kterou ze svých dvou označených pohledávek započítává vůči pohledávce vedlejšího účastníka.
Obvodní soud pro Prahu 8 návrh na zastavení exekuce zamítl, protože podle něj nebylo možné uzavřít, že stěžovatelova pohledávka skutečně existuje v uvedené výši.
Městský soud v Praze a Nejvyšší soud rozhodly, že je započtení neurčité, a proto k němu nelze přihlížet. Jejich rozhodnutí vychází z judikatury Nejvyššího soudu, která vznikla ještě za účinnosti starého občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Tato judikatura uvádí, že při započtení více vzájemných pohledávek musí započítávající osoba určit, které pohledávky se mají započíst.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) ústavní stížnosti vyhověl. Napadenými rozhodnutími městského soudu a Nejvyššího soudu totiž bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s principem vázanosti soudce zákonem.
Podle Ústavního soudu nelze za dnešní právní úpravy bez dalšího vycházet ze závěru, že je započtení neurčité, pokud započítávající osoba při započtení více vzájemných pohledávek neuvede, které z nich se mají započíst. Současný občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) totiž nově obsahuje pravidlo, které by mohlo neurčitosti započtení v těchto situacích zabránit. Tento zákon totiž podpůrně určuje pořadí započítávaných pohledávek namísto započítávajícího (§ 1933 a § 1982 odst. 2 věty první za středníkem). Tomuto závěru nasvědčuje i odborná literatura a zahraniční úprava. Soudy však tuto novou úpravu nezohlednily a mechanicky použily závěry judikatury k dřívější úpravě.
Ústavní soud zrušil pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu z toho důvodu, že se podstata tohoto nálezu týká jeho judikatury a výkladu občanského zákoníku. Ústavní soud proto považuje za vhodné, aby se ke sporné otázce mohl vyjádřit nejprve Nejvyšší soud. Právě on má mít v rovině podústavního práva poslední slovo při výkladu předpisů občanského práva a má v této oblasti zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování. Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který znovu rozhodne o stěžovatelově dovolání. V novém řízení přitom zváží, zda nelze předejít závěru o neurčitosti stěžovatelova započtení za pomoci ustanovení, která určují podpůrné pořadí započítávání plnění na dluh – tedy zejména § 1933 občanského zákoníku použitý na základě § 1982 odst. 2 věty první za středníkem.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/25 je dostupný ZDE.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
