V pořadu, který moderoval publicista Vladimír Kučera, vystoupil historik ze Slezské univerzity v Opavě Zdeněk Jirásek, Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny a Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Takzvaný zlatý poklad republiky se začal dávat dohromady počátkem roku 1919 vyhlášením národní sbírky, neboť nově vzniklé Československo chtělo mít svoji měnu postavenou na zlatém základu. Celonárodní sbírka měla prý sice spíše psychologický efekt, protože výsledkem nebylo shromáždění nijak závratného množství zlata, ale upevnilo to vztah obyvatelstva k nově vzniklému národnímu státu.

K tomu právník Jan Kuklík dodal, že Československo nejenže nic nepřevzalo z rakousko-uherského pokladu, ale naopak muselo převzít část jeho dluhu. Zdeněk Jirásek k tomu navíc upozornil, že v rakouské státní bance na sklonku první světové války takřka žádné zlato nebylo.

Československo platilo Německu za to, že mu „darovalo“ Sudety

„Vedle toho se Československá republika podílela i na rakouských reparacích, byť jsme byli de facto na vítězné straně,“ uvedl v pořadu ČT Vít Smetana. Prý to byla jakási platba za osvobození.

Množství československého zlatého pokladu od roku 1918 rostlo až do konce třicátých let, kdy dosáhlo zhruba devadesáti pěti tun. „Vzhledem ke zhoršování situace na konci třicátých let se vláda rozhodla většinu, asi pětaosmdesát tun, deponovat v zahraničí. Největší část zlata byla uložena v Bank of England, dohromady téměř pětapadesát tun,“ vysvětloval dále historik.