Miller poukazuje na to, že Agrofert vlastnil rozhodující skladovací kapacity, do kterých byli soukromí zemědělci nuceni v prvním období svého podnikání vozit úrodu přímo z pole. „V této éře jeho Agrofert sehrál podle mého názoru nedůstojnou roli v oblasti výkupu základních komodit, hlavně pšenice. Jeho obchodní praktiky byly nestandardní a neevropské, se zemědělci si dělal prakticky, co chtěl,“ uvedl farmář. Podle něj v tomto období přišly malé rodinné farmy o velké peníze. A velké zemědělské podniky, které se s Agrofertem tzv. zamotaly ve větších obchodech, skončily po čase za pár švestek v jeho kapitálové skupině.

První případ, kdy se s Agrofertem nepřímo střetl, nastal krátce po našem vstupu do EU. V Unii po dlouhá léta fungoval jako jeden z hlavních obchodních pilířů tzv. intervenční nákup obilovin. Což byla jakási záchranná síť pro prvovýrobce, když prodejní ceny základních obilovin vlivem vnějších vlivů klesly pod výrobní náklady.

Od Agrofertu stát obiloviny vykupoval za evropské ceny, od farmářů to pod nesmyslnými záminkami odmítl

Taková situace v ČR tehdy nastala a intervenční nákup se rozjel podle evropských pravidel za evropské ceny. „V první vlně mohly do tohoto nákupu umísťovat svoje obiloviny velké výkupní organizace typu Agrofertu a Agropolu, které vlastnily rozhodující skladovací kapacity, což se také z velké části stalo,“ uvedl Miller s tím, že pak měli přijít na řadu samotní zemědělci.