„Ono... hrozně těžce se o tom mluví,“ spustila nejistě Hůlová s tím, že se bojí, aby její slova byla správně přijata. Říká, že jakmile viděla fotografie „utonulých dětí“, došlo jí, že je třeba pomoci, protože ti lidé jsou v nouzi. Situace má však i druhou stránku. „Když se na to podívám bez emocí, tak mám obavy, jak to Evropa zvládne.“

V současné debatě o krizi jí chybí jedna důležitá věc a tou je „výhled do budoucna“. O tom nikdo nemluví, Evropa nebyla a není připravená a jestli mají podle ní lidé z něčeho strach, nejsou to uprchlíci samotní, ale právě ten proces, „nad nímž nemáme kontrolu“.

„Člověk si neví rady s vlastními emocemi. Je mu stydno, když jim podléhá a jindy hanba, když ho nechají chladným,“ uvažuje Hůlová a pokládá další důležitý dotaz. Zajímá ji totiž, „kde začíná xenofobie a končí prostor relevantních obav“. Protože tyto hranice nikdo neurčil.