21. července uplynulo 88 let od jmenování třetí (a poslední) vlády Milana Hodži. Tedy třetí vlády v historii prvorepublikového Československa, v jejímž čele stál premiér Milan Hodža.

Kdo vlastně byl tento mimořádně zajímavý slovenský politik a státník a poslední (čtvrtý) československý předseda vlády z řad Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (tzv. Agrární strany), což byl nejsilnější politický subjekt meziválečného Československa?

A jaké po něm zůstalo dílo a odkaz?

Milan Hodža (1878-1944) byl po roce 1918 mnohonásobný ministr československých vlád a v letech 1935 až 1938 předseda československé vlády (resp. postupně tří československých vlád).

Ale politicky aktivní byl již mnohem dříve.

Vystudoval právo v Budapešti a Kluži a filosofii ve Vídni (1916–1918). Ovládal sedm cizích jazyků: maďarštinu, němčinu, angličtinu, francouzštinu, rumunštinu, srbochorvatštinu 
a polštinu.

Roku 1905 byl zvolen poslancem Uherského sněmu, kde byl tehdy jedním z pouhých dvou slovenských poslanců. 

Hodža udržoval těsný kontakt s následníkem habsburského trůnu Františkem Ferdinandem d'Este. Šlo o spolupráci a konzultace v rámci tzv. Belvederského kruhu, jejichž cílem bylo odstranění rakousko-uherského dualismu a přetvoření monarchie do tzv. „Velkého Rakouska“, tedy entity založené na (alespoň částečném) respektování autonomie jednotlivých národů v rámci monarchie.

Základem pro tuto novou podobu podunajské monarchie se stala kniha Aurela Popoviciho „Spojené státy Velkého Rakouska“ z roku 1906, ve které její autor navrhl přetvořit rakousko-uherskou monarchii ve federaci skládající se z patnácti (polosuverénních) států.

Sarajevský atentát na následníka trůnu v roce 1914 tyto plány ukončil jednou provždy. Otázka, kudy by šel vývoj (nejen) střední Evropy, kdyby k němu nedošlo, je od té doby vděčným tématem pro milovníky tzv. alternativní historie.

Za první světové války pobýval Hodža ve Vídni, kde mj. aktivně pracoval s českými politiky na podobě česko-slovenského postupu v rámci úsilí o vytvoření budoucího společného státu.

V prvních parlamentních volbách v samostatném Československu v roce 1920 kandidoval do Poslanecké sněmovny za malou Slovenskou národní a rolnickou stranu, která poté ve Sněmovně vytvořila společný poslanecký klub s českými agrárníky – tzn. s poslanci zvolenými za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu.

O pár měsíců později Hodža oddělil od Slovenské národní a rolnické strany nově vytvořený subjekt Slovenská domovina – strana malorolnického lidu, který ovšem ještě během roku 1922 spojil s českými agrárníky do (nyní již) celostátní Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu.

Milan Hodža byl mj. dlouhodobým a velice aktivním stoupencem a propagátorem užší spolupráce zemí střední Evropy. Což je mimořádně aktuální i dnes. Máme tedy v tomto ohledu na co navazovat.

Jeho představa československé zahraniční politiky tak byla do velké míry alternativou ke koncepci Tomáše Masaryka – a hlavně Edvarda Beneše – tj. k nadstandardní orientaci na tzv. západní mocnosti, zejména na Francii, doplněné regionální spoluprací v rámci tzv. Malé dohody (Československo, Rumunsko, Jugoslávie).

Politicky (a ekonomicky) zastával Milan Hodža koncept tzv. agrární demokracie (agrarismu). Šlo o kombinaci hospodářského programu (založeného mj. na silném družstevním sektoru) a politického programu parlamentní demokracie ve spojení s úzkou středoevropskou spoluprací.

Dalo by se říci, že šlo v podstatě i o koncept sociálního státu, o jakousi „třetí cestu“ mezi neregulovaným kapitalismem a socialismem (či komunismem). Samozřejmě se silným důrazem na zemědělství a venkov.

A právě agrarismus – jako přirozený společný zájem – měl podle Hodži nejvýrazněji pomoci překonat kulturní, historické, duchovní či mentální rozdíly mezi jednotlivými státy a národy střední Evropy. Ostatně, převážně zemědělský charakter států tehdejší střední Evropy byl pro Hodžu silným argumentem pro jejich těsnější ekonomickou (a později i politickou) integraci.

Proto vyzýval k vytvoření silného středoevropského hospodářského celku, který by byl významným partnerem (i konkurentem) evropskému Západu. Nezní to povědomě a aktuálně?

Doplňme k tomu ještě, že Hodža odmítal ochranářskou obchodní politiku jako univerzální model. Stejně tak ale neviděl optimum v systému absolutního hospodářského liberalismu. Proto doporučoval, aby konkrétní hospodářská politika jednotlivých vlád vždy usilovala o vyrovnání podmínek vyplývajících ze specifik jednotlivých odvětví – v první řadě právě v oblasti zemědělství. A tuto tezi razil i na mezinárodní úrovni.

Tedy trh ano, ale jen tam, kde to má smysl, nikoli jako samospasitelný účel a cíl. A tam, kde tržní mechanismus nefunguje nebo působí společenské škody, musí nastoupit a zasáhnout stát.

Hodža zastával realistické stanovisko, že případná středoevropská integrace bude muset probíhat postupně a nebudou se jí moci účastnit všechny státy regionu najednou, ale v první fázi pouze ty země, které spojují společné zájmy, mají podobné politické uspořádání a podobnou sociodemografickou či hospodářskou strukturu.

Což je mj. velmi silné memento např. ve vztahu k současné podobě evropské integrace, kdy Evropskou unii tvoří 27 velmi rozdílných států, což nemůže nemít – ve spojení s volným pohybem zboží, služeb, kapitálů a pracovních sil – i velmi negativní konotace typu odlivu mozků, vyvádění zisků či mzdového dumpingu rezultující ke stále širšímu rozevírání nůžek mezi ekonomicky silnými členy a těmi ostatními.

Velmi důležité je zdůraznit, že v Hodžově podání měla (musela) jakákoli smysluplná integrace států střední Evropy probíhat zcela bez německé hegemonie. Tzn. že Hodža striktně odmítal tzv. německý model Mitteleuropy – tedy koncept, kdy Německo je politickým a hospodářským patronem států střední Evropy, které jsou na něm mnohostranně závislé a o vlastní autonomní integraci ani neuvažují.

Ve světle dnešních debat o tom, co je to vlastně střední Evropa a jaké státy do ní (ne)patří, je zajímavé podívat se na to, jak ji „narýsoval“ Milan Hodža.

Za páteř střední Evropy považoval koridor: Visla – těšínsko-žilinský průsmyk – Váh – střední Dunaj – srbská Morava – Vardar – Soluň. A ve všech svých koncepcích středoevropské integrace do ní řadil Polsko.

Po roce 1935, v dvojjediné roli předsedy vlády a ministra zahraničních věcí, navrhl spojit některé středoevropské státy do celní unie. Tento projekt byl nazván Dunajským plánem. Hodžův plán se skládal ze dvou fází – z hospodářského sblížení a z politického sblížení integrujících se států.

Hodža do střední Evropy (v širším slova smyslu) geograficky řadil celkem jedenáct států (ve smyslu výše popsané osy): Polsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Československo, Rakousko, Jugoslávii, Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko a Řecko.

Ovšem střední Evropu podunajskou (nebo také střední Evropu v užším slova smyslu), která se měla ekonomicky a politicky integrovat dle jeho plánu, tvořilo pouze šest zemí: Československo, Rakousko, Jugoslávie, Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko.

Klíčové myšlenky tzv. Dunajského plánu shrnuje Hodža ve své knize „Federácia v strednej Európe“ a patřilo sem hlavně nezvyšování stávajících celních tarifů, jejich sjednocení, postupné snižování a poté úplné odstranění.

S lehkou nadsázkou lze říci, že se jednalo a jakousi „nultou verzi“ pozdější společné zemědělské politiky v rámci Evropských společenství.

Pro svůj plán zpočátku nalezl v některých zainteresovaných státech pochopení i sympatie – nejvíce v sousedním Rakousku.

Ovšem jeho praktické realizaci zabránila mezinárodní situace druhé poloviny třicátých let v Evropě, zejména růst vlivu hitlerovského Německa v určitých státech regionu (Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávie) a role Mussoliniho Itálie, která si pochopitelně žádnou středoevropskou integraci nepřála a měla v tomto teritoriu vlastní zájmy a plány, které se zhmotnily mj. v ustavení Římského trianglu (užší smluvní spolupráce Itálie, Rakouska a Maďarska).

Poslední tečkou za jakýmikoli Hodžovými (byť teoretickými) integračními úvahami, byl německý anschluss Rakouska v březnu roku 1938.

Co se týče vnitropolitické arény, stojí za připomenutí Hodžovy aktivity z let 1937 a 1938, kdy opakovaně jednal s Konradem Henleinem o možnosti vstupu Sudetoněmecké strany do československé vlády, což měl být ultimátní pokus o narovnání vztahů s německou menšinou a o zabránění osudovému konfliktu. Tato jednání, jak známo, skončila neúspěšně – a je prakticky jisté, že německá strana je nevedla s úmyslem dosáhnout kompromisu. Ale to víme nyní…

V září roku 1938 Hodža na post předsedy vlády rezignoval a po přijetí tzv. Mnichovské smlouvy odjel do Francie, kde začal vyvíjet exilové politické aktivity.

V roce 1939 založil v Paříži (společně se Štefanem Osuským) Slovenskou národní radu jako vrcholný orgán slovenské politické emigrace.

Zároveň udržoval kontakty i s českým politickým exilem, byť byl v opozici proti emigrantské skupině okolo Edvarda Beneše. Ještě na konci roku 1939, po vypuknutí války, byla pozice Milana Hodži v exilu (ve Francii) daleko pevnější než pozice Benešova.

Později ale bývalý československý prezident dokázal vliv Hodži oslabit, zejména po pádu Francie, po kterém musel Milan Hodža odcestovat do Velké Británie.

Od listopadu 1940 do července 1941 zde byl v Londýně členem a místopředsedou Státní rady Československé, tedy nejvyššího orgánu československého politického exilu.

V roce 1941 se Hodža přesunul do USA a jeho vztahy s Benešem se ještě dále zhoršily. Později rovněž odmítl Benešovu nabídku vrátit se do Státní rady Československé.

I z toho důvodu, že se pozice dvou klíčových postav československé politické emigrace (posledního „předmnichovského“ prezidenta a premiéra) na válečnou (a poválečnou) politickou strategii poměrně značně rozcházely. Hodža například, na rozdíl od Beneše, nebyl příznivcem orientace na privilegovanou poválečnou spolupráci Československa se Sovětským svazem a trval na svých dřívějších koncepcích integrace střední Evropy.

V USA (kde také v roce 1944 zemřel) publikoval na toto téma v roce 1942 mimořádnou práci „Federation in Central Europe: Reflections and Reminiscences“. Práce „Federace ve střední Evropě: Úvahy a vzpomínky“ je Hodžovým politickým testamentem, ve kterém nastínil projekt středoevropské federace v naprosto konkrétní podobě, včetně její ústavy.

Při její četbě nám nevyhnutelně musí přijít na mysl určitá podobnost hypotetické „Středoevropské federace“ s pozdějším Evropským (hospodářským) společenstvím, resp. s Evropskou unií. Podobnost nikoli čistě náhodná.

Hodža vycházel z přesvědčení, že prostor mezi Ruskem a Německem je nutné vyplnit útvarem, který by nahradil někdejší Rakousko-Uhersko. Útvarem, který by byl hospodářským a politickým spojením národů střední Evropy, které mělo být protiváhou tlaku jak z východu, tak i ze západu.

V Hodžově pojetí mělo jít o federální stát s poměrně silnou centrální mocí. Základem této středoevropské federace měla být celní unie – následně postupně transformována ve společný vnitřní trh a měnovou a politickou unii. Jde tedy o stejný koncept, jaký byl (a dosud je) jen o pár desetiletí později prakticky realizován v rámci projektu evropské integrace.

„Hodžova“ Středoevropská federace měla mj. mít ve svém čele federálního prezidenta, federální vládu a federální kongres (parlament). Přičemž federální vláda se měla zabývat záležitostmi společnými pro celou federaci (měna a finance, obrana, zahraniční politika).

Věren své konzervativní pozici mezi liberalismem a socialismem připouštěl Hodža v rámci řízení federace i centrální plánování v oblasti hospodářské politiky a ekonomiky.

A jaké státy měly Středoevropskou federaci tvořit? Bylo jich osm: Československo, Polsko, Maďarsko, Rakousko, Jugoslávie, Bulharsko, Rumunsko a Řecko.

Čili šlo o jakýsi průnik (či kompromis) mezi Dunajským plánem a Hodžovou střední Evropou v nejširším smyslu.

Konfrontujeme-li tento smělý plán s realitou těsně poválečné Evropy po roce 1945, narážel na dvě hlavní překážky: Sovětský svaz jednak tvrdě odmítal jakoukoli formu integrace středoevropských zemí, neboť v ní viděl nepřijatelnou bariéru, která by oddělovala Sovětský svaz od států západní Evropy. A zadruhé, potenciální členské státy středoevropské federace měly mezi sebou vzájemné územní i jiné spory. A koneckonců šlo i o státy, které se během druhé světové války ocitly na opačných stranách barikády.

John Foster Dulles, americký ministr zahraničních věcí, charakterizoval v roce 1951 Milana Hodžu následovně: „Byl to státník, který svým praktickým chápáním mezinárodní politiky a nezávislosti národů předběhl svoji dobu.“

Je to pravda. A je věčná škoda, že jeho odkaz není více připomínán. To ostatně platí i o dalších vůdčích osobnostech prvorepublikové Agrární strany i o této straně samotné.