Společnost, která svou frustraci a nespokojenost artikuluje větou Ať žije Havel!, nemá politickou kulturu, varoval Václav Havel

11.05.2019 18:51

Nedávno vyšla kniha Václav Havel – Má to smysl. Jedná se o výbor rozhovorů Václava Havla s novináři z celého světa z let 1964 až 1989 (sestavily Anna Freimanová a Tereza Johanidesová, edice Knihovny Václava Havla). Lidové noviny ve svém sobotním vydání zveřejnily tři ukázky z tohoto knižního díla. První úryvek pochází z doby po Havlově otevřeném dopisu prezidentu Husákovi, další po udělení Erasmovy ceny a třetí z doby těsně před pádem komunismu.

Společnost, která svou frustraci a nespokojenost artikuluje větou Ať žije Havel!, nemá politickou kulturu, varoval Václav Havel
Foto: Hans Štembera
Popisek: Bývalý prezident ČR Václav Havel

Rozhovor prezidenta Václava Havla s novinářem Jiřím Ledererem je první ukázkou, jež se datuje z dubna 1975, tedy v době po Havlově otevřeném dopisu prezidentu Husákovi. Vyšel ve svazku České rozhovory, Edice Petlice.

Havel ve svém otevřeném dopise doktoru Husákovi hodně psal o strachu. Lederera tehdy zajímalo, zda prožil někdy obrovský strach, který ovládne celý organismus a všechny jeho fyziologické činnosti? „Nevzpomínám si, že bych někdy takový ‚globální‘ strach prožil. Znám přirozeně různé strachy. Bojím se Veřejné bezpečnosti jako řidič, zvlášť když jedu a mám v sobě nějaký alkohol,“ odpověděl Havel.

Dodal, že je velký trémista, že se bojí takových situací, kdy bude záležet jen na něm, zda obstojí, například prý v různých veřejných vystoupeních, zkouškách a podobně. „Mívám poněkud iracionální strach z telefonu – nesmírně nerad telefonuji. Občas trpím jakousi ‚poštovní nervozitou‘, totiž strachem z pošty – aniž bych věděl o něčem konkrétně zlém, co by mi mohla pošta přinést,“ prozradil.

Promluvil i o úzkosti. „Znám přirozeně i to, co zná snad každý – totiž občasnou celkovou úzkost ze života, jakousi obavu, zda svůj život unesu a zda v něm obstojím,“ řekl tehdy náš první porevoluční československý prezident s tím, že mezi těmito různými strachy vůbec není jakýkoli strach politický nebo politicko-existenční nebo strach z politické policie. „Tyhle strachy vůbec neznám a jsem rád, že aspoň toho jsem ušetřen,“ doplnil.

Nějaký čas Havel pracoval v Trutnově v pivovaru. „Proč? Snad z finančních důvodů,“ zajímal se Lederer, což mu následně Havel potvrdil. „Pracoval jsem tam jako pomocný dělník. Šel jsem tam z finančních důvodů – neměli jsme tehdy peníze na živobytí,“ přiznal a zmínil, že se situace lepší a nějaké peníze má, tak už tam být nemusí. „Rozhodně jsem tam nešel tedy ‚poznávat život‘ nebo přesvědčovat své okolí a sebe o tom, že mi nevadí koulet po dvoře sudy nebo vstávat ve čtyři hodiny,“ upřesnil a dodal, že ‚tvůrčí brigády‘ spisovatelů do továren mu vždycky byly k smíchu.

Vzpomněl ale jednu příhodu z pivovaru, která podle něj stála za zmínku. „Tehdy jsme ji nazvali ‚aféra Watergate‘. V ležáckých sklepích, kde jsem pracoval, bylo jednoho dne odhaleno amatérské odposlouchávací zařízení, které tam instaloval tehdejší sládek a které mu bylo zavedeno do jeho bytu. Ten dobrák chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou: vědět, co si o něm dělníci povídají, a zároveň se zalíbit státní moci tím, že jí nabídne mé sledování,“ popisoval Havel. Věc prý byla nakonec ale odhalena. „Ke všemu šťastným způsobem, že to už nešlo zaretušovat – a milý sládek musel s hanbou opustit podnik,“ poznamenal.

Druhá ukázka je z rozhovoru s Johnem Keanem z listopadu 1986. Rozhovor vyšel v literární příloze listu The Times po udělení Erasmovy ceny.

Zde se Havel rozhovořil o tom, co přesně má na mysli, když říká, že podmínky v naší zemi jsou totalitní. Přestože nacistické a fašistické státy minulosti byly mnohem násilnější a brutálnější, nepronikly podle jeho slov každou oblastí života tak dokonale jako náš systém. „Za fašistických režimů zůstaly významné oblasti, například soukromý život lidí, v nichž lidé mohli do značné míry konat to, co chtějí, a kterých se režim zdánlivě nedotýkal. V systému, ve kterém žijeme my, běžně neuvidíte ani pouliční bojůvky mezi občany a policií, ani přímé násilí, brutalitu nebo terorismus ze strany režimu,“ uvedl.

„Setkáte se však s něčím, co viděl Orwell a co je v jistých ohledech mnohem nebezpečnější. Totalitní režimy se dostanou společnosti pod kůži. Jejich propracované formy manipulace pronikají každou oblastí života,“ pokračoval Havel. „Nepřeháním, když vám řeknu, že od rána do noci čelí každý obyčejný občan této země situaci, kdy do všeho, co dělá, nějakým způsobem zasahuje systém,“ doplnil s tím, že režim zanechává svou stopu na všem, od způsobu výstavby sídlišť až po plán televizního vysílání.

Kean na to poznamenal, že dost obyvatel ze Západu může říci: „Ale ve srovnání s krvavými diktaturami, jako je ta Pinochetova v Chile, je režim, který popisujete, civilizovanější. Aspoň má nějaký respekt k lidskému životu... Co byste na takovou poznámku řekl?“ otázal se Havla.

„Totalitní systém člověk musí na vlastní kůži zažít,“ odpověděl Havel. „Je to něco, co zdálky neuvidíte. Zdálky můžete sledovat v televizi záběry, jak chilská policie střílí do demonstrantů. Jsou viditelné a šokující a každý, kdo je vidí, si uvědomuje brutalitu režimu,“ řekl Havel s tím, že jejich televize nevysílá takovéto záběry z masakrů v Československu nebo v jiné zemi východního bloku, a naše režimy se tak nevyhnutelně jeví jako civilizovanější. „A skutečně v tomto konkrétním smyslu jsou civilizovanější. Bohužel je zde rovněž smysl, v němž jsou nebezpečnější,“ pravil.

Havel tenkrát Keanovi zdůraznil, že v našem systému je násilí spíš duchovní než fyzické, jinými slovy skryté, utajené. „Život zde vypadá docela normálně z pohledu zvenku. Uvidíte lidi, kteří si radostně vyprávějí na ulicích, chodí nakupovat – nic nevypadá špatně a nejsou zde žádné příznaky masakrů. Násilí našeho systému turista ani návštěvník nikdy nezaznamená. Je to druh násilí, které by zažili, jen kdyby pracovali v ČKD a museli by každé ráno jet do práce a odpoledne z práce,“ vysvětloval novináři.

„Tehdy by pochopili, co znamená pracovat za běžnou mzdu a záviset na nadřízených. Uvědomovali by si, jak moc jsou vydáni na milost a nemilost všeobjímající byrokracii, takže se kvůli každé maličkosti musejí obracet na nějakého úředníka či podobnou osobu. Sledovali by postupnou destrukci lidského ducha či základní lidské důstojnosti. Viděli by, jak lidé žijí svůj život v trvalém ponížení – od jeslí až po domov důchodců,“ doplnil Havel, podle jehož názoru právě to byly prvky totalitního systému, které nemohly natočit televizní kamery ani je nešlo snadno vysvětlit lidem zvenčí.

Třetí ukázka je vytažena z období těsně před pádem komunismu. Jedná se o Havlův rozhovor s novinářem Ivanem Lamperem ze září 1989. Vydán byl ve Sportu, časopisu pro kulturní a společenskou informaci.

Novinář nejprve uvádí, že se začíná rodit skutečně politická opozice a Havel je do ní logicky vtahován. Že přicházíme do doby, kdy bude posuzován jako politik se vším, co k tomu patří – s kritikou atd. V kontextu s tím pokládá Havlovi otázku: „Uvědomuješ si tenhle pozvolný přechod?“

Havel tu konkrétní dobu označil za žití ve zvláštním mezidobí. „Pominula doba, kdy pouhý mravní postoj, pouhé držení pravdy navzdory zlému světu je tím jediným, co nějak substituuje, nahrazuje skutečnou politiku. Skončil ten krásně uzavřený a svým způsobem bezproblémový svět našeho paralelního bytí v našich paralelních strukturách, kde nás sice honili, zavírali, dělali domovní prohlídky, ale v podstatě byl ten život svým způsobem jednoduchý, protože jsme znali hranice svého světa a existovali v něm tak, jak jsme byli navyklí,“ zamýšlel se Havel.

Následně na to sdělil, že ta situace pominula, ale nenastala ještě situace skutečné otevřenosti, jaká je například v Polsku, kde už politika jako politika začíná skutečně fungovat. „Je to takové zvláštní mezidobí, které charakterizují nekonečné zmatky, spory, nejistoty, ambice, iluze...“ doplnil.

Lamper na to podotkl, že nebezpečí je v tom, že bude sám sebe dál pojímat jako soukromníka, ale ve skutečnosti budou jeho soukromá vyjádření mít obrovský politický dopad. Domnívá se proto, že tahle situace vyžaduje novou kvalitu odpovědnosti. „Co na to mám říct? Jedině snad toto: má odpovědnost není nekonečná. Já nejsem například odpovědný za stav této společnosti. Pakliže tato společnost ke své politické sebeartikulaci potřebuje jedno známé jméno, tak to není jen má chyba,“ odpověděl Havel.

Podle jeho slov je to chyba té společnosti. „Společnost, která je schopna svou totální frustraci a totální nespokojenost se situací artikulovat větou ‚Ať žije Havel!‘, je společnost bez politické kultury,“ uvedl Havel s tím, že sice je pro politiku, která sází na osobnosti víc než na strany, ovšem má to své hranice. „Nemůžeme sázet na symboly a doufat, že nás tyto symboly zachrání,“ řekl Havel, vědom si prý toho, že to je jedna z těch nepopulárních věcí, které bude muset čím dál častěji říkat. „Protože to je neštěstí této společnosti, ne neštěstí moje,“ dodal.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: nab

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Vaše generace vnímá demonstrace jako samozřejmost... Schillerová nadzvedla ze židle Tvarůžkovou z ČT. Ta začala soptit

22:04 Vaše generace vnímá demonstrace jako samozřejmost... Schillerová nadzvedla ze židle Tvarůžkovou z ČT. Ta začala soptit

V době před hlasováním o nedůvěře vládě se ministři ČSSD rozhodli zatím zdržet podpory návrhu státní…