Biden vystoupil v ukrajinském parlamentu s projevem, ve kterém potvrdil dosavadní americkou podporu Kyjevu, vyzdvihl ukrajinskou revoluci důstojnosti, ostře a podle očekávání kritizoval ruskou politiku vůči Ukrajině a nekompromisně požadoval naprosté vyplnění minských dohod ruskou stranou, i když dohody musí plnit také Kyjev.
Věta o tom, že USA nikdy neakceptují anexi Krymu Ruskem, a citát od ukrajinského národního básníka Tarase Ševčenka vzbudily v radě nadšený aplaus.
Jenže viceprezident Biden neměl pro ukrajinské politiky jenom dobré a dobře rezonující zprávy, ověnčené patetickou rétorikou. Nelze si například nevšimnout, že Washington trvá na přijetí kontroverzní ústavní reformy, kam byl protlačen i dodatek ohledně statusu Donbasu, který jde v podstatě na ruku ruské představě o jisté formě autonomie pro Donbas uvnitř Ukrajiny. Naděje na její přijetí je v dnešní konfiguraci sil v naprosté mlze.
Korupce, korupce, korupce
Nezvykle velký prostor Biden věnoval problému boje s korupcí na Ukrajině. V projevu řekl doslovně: „Nenajdete ani jednu demokracii na světě, kde tak kvete rakovinový nádor s korupcí. Ani jednu takovou zemi. Nestačí jenom organizovat úřad pro boj s korupcí, je nutné udělat nutné soudní reformy, aby bylo možné přivést k odpovědnosti konkrétní osoby.“ Toto nejsou mírná slova amerického „strýčka“, ale celkem jasný signál nespokojenosti. V kuloárech prý Biden mluvil ještě mnohem otevřeněji.
Z Bidenova „otcovského“ projevu si ale neodpustím odcitovat ještě jednu větu, která ukazuje na jasné rozpory amerického postoje a ilustruje něco, co lze nazvat „ukrajinským revolučním paradoxem“. „Viděli jsme, jak oligarchy odstranili od vlády, ale potom se vrátili.“
Taková byla Bidenova slova adresovaná varovnému neúspěchu oranžové revoluce a jejích reforem v roce 2004.
Je veřejným tajemstvím, že Ukrajina v roce 2015 je stále zemí, kde mají oligarchové velký a s klasickou demokracií těžko kompatibilní formální i neformální vliv na rozvoj země, na kvalitu její demokracie a právního státu, ale především na ekonomiku a její strukturu. Jestli něco ničí ukrajinskou demokracii, pak je to právě vliv oligarchů a situace neustálých „válek“ mezi nimi. Vztah mezi systémovou korupcí a oligarchickými strukturami je nabíledni, i když není jediným zdrojem korupčního jednání.
Na to ukazuje i materiál Transparency International, který dokazuje, že ukrajinská společnost je korupcí doslova prolezlá. Podle tohoto výzkumu veřejného mínění se korupce na Ukrajině týká vzdělávací sféry, vydávání veřejných listin, poskytování zdravotní péče, při vojenských odvodech, při vydávání pasů, ve sféře bydlení, v soudech, v oblasti institucí ochrany práva včetně prokurátorů, při přechodu do zóny ATO a také v případě placení daní a cel. Tady všude se na Ukrajině platí úplatky…
Saakašviliho útok na Jaceňuka
Nebyla to zřejmě vůbec shoda okolností, že téma korupce ve vztahu k ukrajinské oligarchii rezonovalo už krátce před Bidenovou návštěvou Ukrajiny. Do tématu jako uragán vstoupil bývalý gruzínský prezident a současný gubernátor Oděské oblasti Michail Saakašvili – mimochodem exponent mocenské vertikály prezidenta Porošenka.
Saakašvili o víkendu totiž pojmenoval otevřeně hlavní korupčníky dnešní Ukrajiny a vyčíslil sumu, o kterou stát přichází v důsledku velkých korupčních schémat.
Oděský gubernátor zmínil tří stálice ukrajinské oligarchie – Ihora Kolomojského, Dmytro Firtaše (který je toho času v emigraci ve Vídni) a Rinata Achmetova. Kromě toho fakticky obvinil premiéra Arsenije Jaceňuka a další z toho, že se na korupčních schématech okolo několika významných firem (například Závod oděského přístavu) podílejí. Ztráty pro stát jsou podle Saakašviliho jen v případě jím zmíněných schémat celkem pět miliard dolarů.
Saakašviliho (podle všeho koordinovaný) útok na současného nepopulárního premiéra, kterého, jak vše ukazuje, drží na židli právě Washington a o jehož odchodu se spekuluje na Ukrajině měsíce, měl svoje pokračování během úterní návštěvy amerického viceprezidenta.
… ano, ano, ne, ne
Britské The Times totiž „náhodou“ zveřejnily během úterý zprávu, že zástupce generálního prokurátora a jeden z gruzínsko-ukrajinských reformátorů, David Sakvarelidze, vyšetřuje kauzu, jejíž nitky končí u vlády a konkrétně u premiéra Jaceňuka. Případ se týká Závodu oděského přístavu, který je majetkem státu. Korupční kauza má hodnotu 90, respektive 93 milionů dolarů.
Následovala zajímavá reakce na Ukrajině. Prokurátor Sakvarelidze totiž informace The Times popřel a odmítl, že by Jaceňuka vyšetřoval. Připustil však, že generální prokuratura opravdu zajistila dokumenty ohledně kauzy oděského přístavu, které vedou k ukrajinské vládě. Následně ve večerním rozhovoru pro Porošenkovu televizi 5. kanál Sakvarelidze potvrdil, že objevené materiály vedou k „činovníkům“ ukrajinského kabinetu ministrů.
Jaceňuk zůstává
Vnitřní problémy Ukrajiny nejsou zdaleka vyčerpány novou vlnou problematizování korupce – dodejme, že zcela očividně v rámci vnitroukrajinského politického boje.
Za zmínku ještě stojí křehká stabilita současné vládní koalice a americké obavy, že její rozpad by mohl zásadním způsobem změnit situaci v zemi. Proto Biden tolik apeloval na jednotu a hodnoty revoluce důstojnosti a i proto je v současné situaci Jaceňuk více či méně nenahraditelný. Nejnověji se objevily spekulativní zprávy o tom, že dosavadní Porošenkův spojenec a zakarpatský „patron“ Viktor Baloga se snad chystá vystoupit proti prezidentovi. V úterý Financial Times napsaly už otevřeně, že Jaceňukově vládě díky korupčnímu skandálu hrozí hlasování o nedůvěře. Rozpad vládní koalice a případné předčasné volby jsou ale scénářem, který je očividně noční můrou nejen pro dnešní vládní špičky, ale také pro Washington. V současných podmínkách je pád vlády doprovázen velmi neodhadnutelnými důsledky. Nejnověji má být hlasování o vládě Jaceňuka odloženo do přijetí v křečích se rodící reformy daní.
Celkové dění kolem právě projednávané daňové reformy, která vyplňuje požadavky MMF a setkává se s velkou opozicí a handlováním, ukazuje na to, že konfigurace sil v ukrajinské politice v kombinaci s vnějšími tlaky ze strany Západu a samozřejmě i Ruska je dnes taková, že země stojí před otázkou, jestli neustálé hledání nejrůznějších kompromisů v rámci navrhovaných reforem nepovede v důsledcích k jejich – česky řečeno – zfušování.
Kyjev a Moskva i nadále na nože
Na poli mezinárodních vztahů pokračuje konfrontační tón „konverzace“ mezi Kyjevem a Moskvou, kterou v poslední době posílil incident kokem dodávek elektřiny na Krym (obnoveny v noci na 9. prosince) a rámují už „zavedené“ problémy s dodávkami ruského plynu a také uhlí s řadou více či méně diplomatických přestřelek. Na Donbase se stále periodicky objevuje střelba, ze které se obviňují obě strany navzájem, a zprávy z jednání kontaktní skupiny jen ilustrují faktický pat stále panující kolem Donbasu.
Realitou ale je, že Donbas a částečně i Ukrajina byly ruskou stranou uloženy prozatím k ledu a Rusko se zaměřilo na velkou hru na Blízkém východě. To se samozřejmě Ukrajině vůbec nehodí, i když ruská kalkulace na Blízkém východě nebude stavět jen na pouhém „něco za něco“ (Ukrajinu za Sýrii). Rusku jde o to, nově překreslit svoje globální postavení, a ukrajinský problém tak v očích Západu čelícímu nové výzvě mezinárodního terorismu oslabit.
MMF a výjimka pro Ukrajinu
Stále nevyřešená je otázka splacení třímiliardového dluhu Ukrajiny Rusku. Situace kolem ukrajinských dluhů je dobrou ukázkou prolínání geopolitiky a finančních institucí současnosti. Putin navrhl při jednání G20 v Turecku nový splátkový kalendář – po jedné miliardě počínaje od roku 2016, ale jeho návrh nebyl ukrajinskou stranou přijat. Naopak Rusko odmítá restrukturalizaci dluhu navrhovanou Kyjevem.
MMF mezitím Ukrajinu znovu podpořil a upravil pravidla, tak aby mohla dostat další injekci v podobě – nezapomínejme – dalšího a dlouhodobého zadlužení Ukrajiny. Nesplacením ruského dluhu hrozí Ukrajině další default, což ale MMF obešel (podle pravidel země, které čelí defaultu – tedy oznámení platební neschopnosti vlády vůči pohledávkám – v oficiálním sektoru, nemůže dostat kredit) a bude prý zemi nadále poskytovat půjčky.
Jinak řečeno, MMF drží Ukrajinu nad vodou a důvody pro to nejsou v žádném případě ekonomické, ale především geopolitické. Nutno objektivně dodat, že stejně se k dluhu staví také ruská strana.
Erdogan, nový spojenec Ukrajiny?
Turecké sestřelení ruského letadla Su-24 na hranicích mezi Sýrií a Tureckem mělo konkrétní ohlasy na Ukrajině a z geopolitického hlediska umožnilo Kyjevu další přiblížení k Ankaře, Ankara doposud více či méně pragmaticky lavírovala mezi Kyjevem a Moskvou. Ukrajinská krize jí fakticky nabízela četné výhody především ekonomicky a také geopoliticky jako tranzitní zemi ruského plynu na jih Evropy a do EU (projekt Turecký proud). Turecká akce proti ruskému letounu tak byla na Ukrajině uvítána doslova s ovacemi.
Turecko se ocitlo před dílčími ruskými sankcemi, které se citelně dotknou jeho ekonomiky (stejně jako se zpětně dotknou ekonomiky ruské). Ukrajinská diplomacie nyní hledá nové cesty do Ankary, k čemuž jí mimochodem pomáhá také vlastní krymsko-tatarská otázka (vzhledem k turecké doktríně ochrany turkického světa). Porošenko s Erdoganem jednal asi jednu a půl hodiny 30. listopadu na pařížské konferenci o klimatu a podle Porošenka se na začátek roku 2016 chystá společné strategické jednání obou prezidentů o další široké spolupráci mezi oběma státy. Ta se může pravděpodobně týkat také nějaké formy vojenské kooperace mezi oběma zeměmi, sousedy v prostoru strategicky významného Černého moře.
Z geopolitického hlediska se Kyjev snaží zachovat si strategickou relevanci tranzitní země ruského plynu do EU a projekty jako Turecký proud a mnohem více i Severní proud 2 nejsou v jeho zájmu. Zhoršení turecko-ruských vztahů fakticky kvůli zahraničněpolitickým ambicím Ankary v regionu Blízkého východu představuje podle všech pravidel pro Ukrajinu příležitost.
Návštěva Joe Bidena ukázala, že geopolitická pozice Ukrajiny v západním, respektive americkém orbitu je pro Washington stále důležitá. Nedá se snad ani očekávat, že by končící Obamova administrativa učinila v tomto ohledu nějaký radikální krok. Nicméně vlastní politický vývoj a tíha domácích (zděděných i nových) problémů země signalizují, že režim sám není stále stabilizován, ale že v něm fakticky probíhají na mnoha úrovních politický konflikt a boj o moc. Ukrajina i se všemi finančními injekcemi ze Západu a se všemi velkými slovy, ambicemi a přísliby zůstává křehkou zemí balancující na okraji… A v Kremlu to velmi dobře vědí.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
