Jedním z klíčových atributů suverénního státu je schopnost provádět zahraniční politiku, kterou bude na mezinárodní scéně prosazovat své zájmy. Weigl dodává, že je však smutnou skutečností, že náš stát se o vlastní zahraniční politiku pokoušel pouze v prvních dvou dekádách existence Československa. Od té doby až do současnosti naše země vlastní zahraniční politiku fakticky nemá a ani se o to nesnaží. 

„To, co se za ni vydává, je pouze poslušné následování momentálních hegemonů v našem regionu bez ohledu na skutečné zájmy a potřeby vlastní země. V tomto pojetí se zahraniční politika stala podmnožinou politiky vnitřní, slouží pouze jednotlivým figurám na politické scéně získávat zvenčí cizí podporu do domácích šarvátek s politickými konkurenty, zatímco národní zájmy jdou absolutně stranou,“ všímá si Weigl.

Tato obecná charakteristika podle Weigla platila pro období komunismu, kdy slepá poslušnost a podlézání vůči sovětskému hegemonovi vyústily v akceptaci doktríny o naší omezené suverenitě, která u nás byla čtyři dekády fakticky praktikována.