„Novinové titulky jsou čím dál strašidelnější. Slzný plyn, vodní děla a žiletkový drát v Maďarsku přidávají pomyslnou třešničku na dort k chaosu v Chorvatsku, nepokojům v Makedonii či smrti udušením na rakouské dálnici,“ píše Winder a dodává, že naši politici se „třesou, jako by je šel někdo vykrást, zatímco se shodují, že se jedná o humanitární krizi“.
Média si neumí vybrat. Na jednu stranu ukazují srdceryvné příběhy matek s dětmi, aby je hned šmahem odsoudila jako kriminální živly. „Všichni vědí, že se něco musí udělat. Nikdo neví co. Žijeme v době jednoduchých řešení, v tomhle případě to však nepůjde,“ shrnuje Winder a na základě statistik se ptá, jak můžeme brát pár tisíc „hladových úst z válečných zón“ jako nebezpečí pro náš způsob života, když jen za minulý rok v Británii úřady zaznamenaly na 26 370 napadení nožem.
„Válka a teror v Sýrii, Eritreji a Afghánistánu vyhnala z domovů ohromné množství lidí a Evropa je moc dobrá v tom, jak umí vytvořit záviděníhodnou image sebe sama (lidé, kteří nemají přístup k pitné vodě, mohou sledovat naše celebrity na Twitteru), že za to stojí podstoupit jakoukoli nouzi, jen aby se sem mohli dostat,“ komentuje důvody současné migrační krize.
Pointa tkví v tom, že „migrace je lidským ekvivalentem globálního oteplování“. Je nevyhnutelná. Mezi oblastmi, kde je klid, a těmi, kde neustále dochází k válkám a nepokojům, je ohromný kontrast a právě ten kontrast je jedním z faktorů, který migraci způsobuje.
Winder připomíná, že se nejedná o ojedinělou novotu, nýbrž o další kapitolu dlouhého příběhu, který začal již v dobách dávno minulých a že stěhování národů je vlastně setrvalý stav. Ať už se jednalo o Římany, Góty, nebo později hugenoty, protestanty, Židy. Všichni odněkud utíkali, aby se jinde usadili.
Po druhé světové válce se ve Velké Británii usadilo na 250 000 lidí, kteří přišli o domovy. Mezi roky 1968 a 1974 pak dalších 70 000 Keňanů a ugandských Asiatů. Po nich připlulo na lodích 11 000 Vietnamců a pořád nebyl přílivu přistěhovalců konec. A Velká Británie stále stojí.
Podle Windera se můžeme z předchozích případů lecčemu přiučit. Například tomu, že dříve panovníci a politici odmítali sbírat body apelem na zlovůli lidu a místo toho rovnou přikročili k řešení. Ať již se jednalo o královnu Annu, která přikázala každému poslanci, aby přispěl do fondů pro chudé příchozí, nebo Margaret Thatcherovou, která vyslala zástupce do Hongkongu, aby oficiálně poskytl útočiště Vietnamcům.
„To už opravdu nejsme schopni takové reakce? Žádná z těchto situací nebyla ani zábavná, ani jednoduchá a britská odpověď nebyla vždy dokonalá,“ běduje Winder, následně však dodává, že i přes hromadu stížností a nespokojenosti nakonec Británie vždy příchozím pomohla a mohla by zas.
„Druhá lekce je jednodušší. Proč utrácet peníze daňových poplatníků, abychom udrželi pár tisíc lidí za hranicemi, když ti by jen přidali na dynamice britského života? Byla by chyba vnímat je cynicky jen jako levnou pracovní sílu. Je jasné, že tento proud uprchlíků je plný schopných lidí digitálního věku,“ obhajuje svůj postoj Winder a zdůrazňuje jednu poslední věc. „A když některé z nich požádáme, aby navštívili naše školy a vysvětlili, z vlastní hořké zkušenosti, jak je to s tím Islámským státem doopravdy – no, to přece nemůže uškodit, ne?“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: spa
