Politik, který stál v čele země v posledních desetiletích komunistické diktatury, byl symbolem takzvané normalizace a vůdčí osobností politiků, kteří přivedli zemi po roce 1968 do podřízenosti sovětským okupantům. Po sametové revoluci v prosinci 1989 abdikoval, jeho nástupcem na Pražském hradě byl zvolen Václav Havel.

Podle historika Michala Macháčka, autora knihy o Husákovi, byl Husák „homo politicus, bavila ho politika, stala se jeho hlavní seberealizací, vše tomu podřizoval. Měl v sobě ale i prvek mesianismu, představu, že je vyvolený. Byl vysoce inteligentní, s mimořádnou pamětí, pracovitý a cílevědomý. Povahou byl spíše introvert a autoritativní, v soukromí byl skromný až asketický.“

Osmý československý prezident Husák si podle slovenského historika Ivana Laluhy nikdy nepřiznal, že se po většinu svého života mýlil. „Tito lidé, jak jsem je poznal, věřili, že neselhal systém, ale osoby,“ řekl před časem historik, podle něhož Husák možná tušil konec socialismu už od počátku přestavby v SSSR.

Laluha jej hodnotil jako kontroverzní osobnost, u níž se krátká pozitivní období střídala s dlouhými negativními. „Husák se uměl prosazovat v krizových situacích. V těch byl jako ryba ve vodě. Selhával v pozdějších obdobích, kdy krize pominula,“ poznamenal historik, podle něhož Husák celý život věřil myšlence diktatury proletariátu.

V roce 1968 se podle Laluhy Husák přidal na sovětskou stranu z pragmatismu, neboť Sověti zjistili, že politici jako Vasil Biľak nebo Alois Indra, které si původně vybrali pro splnění svých cílů, je nejsou schopni politicky prosadit. Šanci proto dostal Husák.