Bývalý novinář Mladé fronty dnes upozornil na Stalinův archiv, který jako by naše badatele – na rozdíl od amerických – nezajímal.
S háčkem i bez háčku
„V roce 1997 za Jelcina bylo domluveno s jednou nadací, že Američané za své peníze v Moskvě převedou všechny dokumenty ze Stalinova archivu,“ uvedl Syruček. „To se stalo v roce 2012, je tam 400 000 uložených dokumentů, a ačkoliv jsem to říkal řadě našich vědeckých pracovníků, nevzpomínám si, že by se někdo pokoušel tam vstoupit. Když si na internetu zadáte yaleskou univerzitu, přes kterou je to soustředěno. Pravda, pro nás to má háček. Pro Rusy a Američany to je grátis, pro ostatní přístupné za peníze. Ale my Češi jsme chytří, máme přátele a já jsem třeba tímto způsobem dostal dokumenty, jak to vlastně bylo s tím Krymem,“ pochlubil se tajuplně Syruček. „To už jsem, myslím, párkrát říkal, že všechny ty historky, co se vykládají o Chruščovovi, tak je nesmysl, to bylo na základě smlouvy s americkou židovskou organizací, s Trockým a dalšími, kteří mimochodem také byli Židé, tak byla uzavřena mnoho mnohamilionová okamžitá dolarová půjčka. Sám píši takzvanou literaturu faktu asi šedesát let a bez archivů bych se neobešel, ale musím se přiznat, že ani jednou jsem nešel cestou normální žádosti o přístup do archivu. Zejména v tehdejším Svazu mi velice pomohlo, že jsem stážoval v Komsomolské Pravdě, tak její průkaz mi otvíral stranické archivy, kde bylo ještě více věcí než v těch státních archivech. Tam jsem pátral o osudech československých komun, které se vystěhovaly počátkem dvacátých let na různá místa Sovětského svazu.“ Podle Syručka to bylo nesmírně zajímavé, „protože první pokus toto zmapovat udělal poručík Janda v roce 1942, když pro naši armádu v Buzuluku hledal všechny Čechy a Slováky, i uvězněné v gulazích, protože měl od Stalina příslib, že budou propuštěni a mohou se dostat do našeho armádního sboru. To se v řadě případů stalo. Někteří ovšem nemohli nastoupit do těch sborů, protože byli tak podvyživeni a v takovém zdravotním stavu, že je prostě nepřijali. Ale pak se to řešilo různým způsobem, že je tam například zaměstnali, aby se nemuseli vrátit zpět,“ uvedl Milan Syruček další málo známou věc.
České komuny šly příkladem. A vadily
Ve stranických archivech je podle „osmdesátníka“ Syručka ledacos zajímavého. „Například v Saratově, to bylo přísně uzavřené město. Nikoliv proto, že se tam narodil Gagarin a přistával, ale protože tam byl vojenský průmysl,“ zavzpomínal na své tamní působení. „Ale i to se obešlo, musel jsem přistoupit na podmínku, že tam budu jezdit autem a boční skla budou zakrytá.“
„Ale abych se vrátil k těm osadám, to byly tisíce našich lidí,“ pokračoval dále Syruček. „V komunách byly stovky lidí, kteří tady prodali veškerý svůj majetek, za to nakoupili hospodářské nářadí, potraviny pro své děti i globusy, učební pomůcky, jídlo na tři roky a vypravili se, protože někdy podlehli i falešným slibům a začali v Sovětském svazu za různých podmínek žít. Dosáhli tam fantastických výsledků. Zápisy kontrolních komisí, partajních nebo jiných, ty si nemohly Čechy vynachválit. Do roku 1937, než se zjistilo, že jsou to Češi z Československa, tedy z kapitalistické země, ergo jako prý kapitalističtí agenti; a řada z nich byla takto zlikvidována. Třeba v Tbilisi se předseda takového družstva stal ministrem gruzínské vlády! A v roce 1937 je vysledována poslední stopa a nepodařilo se mi vysledovat záznamy z gulagů,“ seznámil přítomné Milan Syruček a vlastně vyřkl další možné směry pátrání.
Psali jsme:
Klement Gottwald třesoucí se strachy
„U Gottwalda jsem třeba narazil na to, že byl odposloucháván. Ne našimi, ale Sověty. Protože on měl oprávněný strach ze Sovětů, proto tolik pil a kouřil a propadal šíleným depresím. Bylo by zajímavé, co tam vlastně odposlouchávali v tom bytě. To je zatím ještě tabu, ale může se na tom pracovat,“ chrlil ze sebe další náměty Syruček.
„Řeknu ještě jednu historku – všichni starší znají ze svého mládí knížku Mladá garda. Odbojová skupina v Krasnodonu, která tam působila a o které napsal Fadějev a která se stala takovou biblí mladého jedince. V roce 1964 jsem byl v Krasnodonu po stopách těchto hrdinů,“ zavzpomínal novinářský nestor. „Tam probíhal první proces, kde se ukázalo, že hlavní vůdce Mladé gardy, Treťjakevič, byl zrádce, a naopak ten, který se vydával za zrádce, byl vlastně organizátorem Mladé gardy, a dokonce ani ne od Komsomolu nebo partaje, ale od Organizace ukrajinských nacionalistů. Která jakoby oficiálně spolupracovala s Němci. To jsou ti banderovci, jejichž vojenská složka byla Ukrajinská povstalecká armáda. Takže historie, pátrání po osudu Mladé gardy, mi skončila v roce 2006 posledním dokladem, a to bylo hlášení Himlera Hitlerovi, že se mu daří zřídit na Ukrajině v Krasnodonu organizaci, která se svým významem rovná takzvané Rudé kapele, která operovala po celé západní Evropě. A to bylo proto, protože jak se ukázalo, Mladá garda byla v podstatě zástěrka pro jinou skupinu radistů, špionážní výchovy a rozvědky ruské strany, která pak měla působit v německých územích a dalších oblastech.Takže vidíte, že archivy odrážejí věci v úplně jiném světle,“ konstatoval Syruček.
Od Gardy přes Masaryka až po německé tajné zbraně
Fadějev podle Syručka udělal jednu velkou, pro mnohé osudovou chybu, „když do knihy napsal skutečná jména – někteří byli oslavováni, jiní šíleně trpěli, byli pronásledováni, jejich děti nesměly na školy. A jeden z nich spáchal sebevraždu. Takže najednou se odkrývá úplně něco jiného. Putování za archivy je asi nekonečné.“
„Masaryk, hilsneriáda?“ chrlil dále Syruček. „Víte, kdy to začalo? Na počátku dvacátého století. A víte, kdy to skončilo? V roce 1943, kdy teprve tehdy odpřisáhl bratr té nešťastnice, že on ji zamordoval, protože se chtěla vdát, chtěla si vzít část svého dědictví, on s ním počítal a nechtěl to dopustit. Je to opravdu obrovské dobrodružství. A vojenské archivy? Zvláště, co se týká tajných zbraní Německa za druhé světové války, tak to si teď prodloužili o dalších třicet let na celkem osmdesát let,“ komentoval Syruček posunutí doby uvolnění vojenských informací v sousední SRN.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
