Do Moskvy se vracím po deseti letech, protože jsem byl tehdy označen za zrádce a nepřítele lidu. V poslední době však přece jen přichází jisté uvolnění politické situace a já mohu Moskvu navštívit jako host Výboru pro kulturní vztahy s krajany. Těším se tam, však je to mé rodné město. Na hranicích dlouho a podrobně kontrolují. Dívám se na obrovský portrét Vladimira Putina. Jeho čelo je hladké a on vypadá čím dál tím mladší. Můj průvodce mi potichu vypráví vtip o Putinovi a severokorejském vůdci. Kysele se zasměji a vzpomenu si, že podobný jsem slyšel o Brežněvovi a Honeckerovi před padesáti lety.
Hlučná Volha škobrtá po výmolech. Z okénka vidím na domech portréty velkého vůdce a politické slogany, ale nikde žádnou komerční reklamu. Jednou je Putin vyobrazen na koni, podruhé v kabině stíhačky, jinde zase kolem něj stojí šťastně se usmívající děti. Na dalším si potřásá rukou s vděčnými důchodci. V sále hotelu Intourist mě tahá nenápadně za rukáv jakýsi muž, jenž mi chce prodat rubl za pětkrát výhodnější kurz, než je ten oficiální. Poté se jdu projít k domu, kde jsem kdysi žil. Neproběhla na něm žádná rekonstrukce. Míjím dřívější Muzeum tolerance, ze kterého je nyní Muzeum vlastenectví. Dále vidím dlouhou frontu vinoucí se z obchodu s potravinami. Na dveřích je velká cedule s nápisem: „Dnes čínské konzervy s hovězím. Maximálně dvě plechovky na osobu. Potravinové lístky nebereme.“
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
