Už úvodní sekvence filmu dokumentují, o čem bude řeč. Na prvním záběrech je vidět proud pochodujících migrantů maďarskou obcí na jaře 2015 a do toho promlouvá Tomio Okamura v jednom ze svých vášnivých proslovů. „Náš strach je oprávněný.  Hrnou se na nás statisícové hordy nepřátelských vetřelců. Pokud chceme přežít, pokud chceme, aby naše děti vyrůstaly jako svobodní občané a žily v bezpečí, musíte tyto hordy zastavit a vrátit, kam patří. Muslimští imigranti se nebudou snažit včlenit a naučit se náš jazyk. Budou se sdružovat a jejich imámové jim budou vykládat, co je všechno u nás špatně a co je potřeba změnit podle práva šaría. Je potřeba plnou vahou občanů České republiky po naší vládě a po Bruselu chtít, aby přestaly přijímat imigranty a všechny země, ve kterých ilegálové končí, migranty nekompromisně vracely tam, odkud přišli.“ Další záběry jsou na demonstrace či debaty protimigračních sil. Vidíme Petra Hampla, jak návštěvníkům takovéto akce dramaticky sděluje. „Jsme tady proto, abychom zachránili svět. Nejde o nic menšího. Děkuji, že jste přišli.“ Na jiné demonstraci zase Martin Konvička hřímá k davu příznivců: „Pořádejte akce, vzdělávejte se. Prostě jsme vojáci. Jsme ve válce. Ale my ji vyhrajeme!“

Oddělily matku od čtyřletého dítěte. To snad nejsou lidi

Druhou stranu barikády představují dobrovolníci z „Hlaváku“, kde vyzvedávají migranty a pomáhají jim. Ve filmu je vidět, jak jich několik odvádějí do kanceláře, kde jim dobrovolnice Magdalena Pospíchalová anglicky říká: „Nelíbí se nám, co dělá naše vláda. Nesouhlasíme s tím. Chceme vám jen pomoci, abyste mohli odjet, kam chcete, a mít se dobře.“ K protistraně Pospíchalová, zrovna řídící auto, uvádí: „Vyvolávají strach v lidech, aby je tady nechtěli. Mě na tom děsí, že se tím ve společnosti vytvoří postoj nesounáležitosti. Lidé pak budou na sebe nepříjemní i v rámci naší české vesnice.“ V autě s sebou veze kultivovaně a vzdělaně působící ženu původem patrně z Blízkého východu. Pospíchalová se jí ptá: „Jak chcete dostat sestru do Švédska? Jaký máte plán?“ Žena neví. „Teď se ji snažím dostat z detence. Ale nikdo nechce pomáhat, ani to řešit. Volala jsem na švédskou, ale i rakouskou a německou ambasádu. Ale všude mají stejnou omluvu: Je nám to líto, víme o tom, je to strašné. Ale nezlobte se, ona není ani Švédka, ani Němka. Tady jsem si poprvé uvědomila, že lidskost má svoji národnost. Když najdeme tu správnou, možná s námi budou jednat jako s lidmi,“ postěžovala si. A povyprávěla zážitek své sestry. „Když je na hranicích vytáhli z vlaku a vzali do Bělé, oddělili čtyřletého chlapce od jeho matky. Drželi ho odděleně a on celou dobu brečel a křičel. Cesta trvala šest hodin a oni nedovolili ani to, aby ho jeho máma pohladila. To už opravdu není lidské. Byla tam policistka a ta na dítě křičela, že mu jednu vrazí, pokud nepřestane křičet. To snad nejsou lidi.“

• Dokument ke zhlédnutí

Naštvané matky se cítí ohrožené

Střih. Na demonstraci se objevuje jiná naštvaná matka. Eva Hrindová. „My ženy jsme citlivější na nespravedlnost. Nebojíme se používat své instinkty, které nám pomáhají bránit naše děti před nebezpečím. Cítíme se ohrožené opravdu hodně. Ten pocit ohrožení spojuje všechny občany České republiky, kteří si váží svojí svobody a cení si jí více než svého pohodlí. Můžeme udělat velkou revoluci, a to bez jediného výstřelu. Tím, že půjdeme k volbám a masově podpoříme ty, kteří se dnes nebojí čelit posměchu a útokům falešných humanistů. Je to naše jediná šance, jak ochránit svobodu a zajistit klidný život našim dětem,“ domnívala se. Pak se však „naštvaná matka“ dostává na demonstraci Dělníků sociální spravedlnosti a s rozpaky poslouchá jejího lídra Vandase. „Tohle mi nedělá dobře. Když slyším o bakteriích a podobných věcech. Tenhle člověk mluví tak, aby v lidech vyvolával nenávist. Myslím, že by tu mělo být hnutí, které by v lidech vyvolávalo pozitivní vlastnosti. Národní hrdost, humánnost, čestnost. A to tu necítím,“ konstatovala.