Tazatel podle svých slov nechápe, proč se tenkrát nenašlo pro kněze a řeholníky lepší, vhodnější ubytování. „Když už církvi majetek nepatřil, to jste museli kněze a řeholníky zavírat do vězení? Nejdříve jste nepohodlné zavřeli, pak jste je donutili přiznat se k zločinu, pak jste si nechali odsouhlasit zatčení a nakonec od vašich poslanců i nové zákony, takže vše proběhlo v mezích vašich zákonů,“ položil svou otázku bývalému dlouholetému šéfovi KSČM.
Pro odpověď na to, co čtenáře trápí, jej Grebeíček odkázal na svou nedávno pokřtěnou knihu Ve znamení kříže, která vzbudila nejen na české poltické scéně pořádný poprask. Aby ji ale čtenář nemusel složitě vyhledávat, pro přiblížení jeho postojů z ní do své odpovědi připojil pár úryvků.
V ní Grebeníček píše, že vůbec nehodlá zpochybňovat, že po únoru 1948 nastala vyhrocená situace, kdy se státní moc v zájmu vyloučení politických ambicí římskokatolické církve dopustila neomluvitelných kroků vůči církvím, řádům, řeholníkům i mnohým věřícím. „Mnohé z té doby nelze v žádném případě ospravedlňovat,“ píše ve svém knižním díle.
Následně připomíná úryvek hovořící o tom, že kořeny současných sporů o údajný církevní majetek leží především v době husitské. A podle husitů katolická církev vlastnit majetek nemohla, mohla k němu mít pouze uživatelské právo. Další výchovný pohlavek dostala římskokatolická církev v 18. století, kdy ztratila své středověké mocenské a ekonomické postavení.
Také T. G. Masaryk prý opakovaně upozorňoval veřejnost na to, že moderní člověk nechce již a ani nemůže věřit slepě, protože nejvíce byl zklamán právě nábožensky a církevně. „Ovšem římskokatolická církev měla zcela jiné představy o dalším vývoji našeho státu. Ten měl zničit tradice husitské, české reformace i další hodnoty Masarykovy republiky,“ píše Grebeníček s tím, že v ní neměli mít rovnoprávné postavení ateisté ani příslušníci nekatolických církví.
S tím vším pak podle Grebeníčkovy knihy souvisí otázka, jak vlastně na církevní majetek po roce 1918 pohlížet. Právní expertizu či nárok Československé republiky prý publikoval již v roce 1919 profesor Karlovy univerzity Antonín Hobza, přední odborník v oboru práva mezinárodního a církevního. „Takzvaný církevní majetek,“ napsal Hobza, „není vlastnictvím církve ani jejích institucí. Je to zvláštní druh veřejného jmění ve státě, jímž volně disponuje stát… Nelze proto mluviti o konfiskaci tzv. církevního majetku, nýbrž o jeho eventuálním určení pro jiný státní účel.“ „Jednalo se tedy o veřejný majetek a církev ho měla jen k užívání,“ shnruje Grebeníček.
V knize se také mluví o tom že v poválečném Československu podle Grebeníčka většina církví a náboženských společností vyzvala věřící k podpoře jednotné kandidátky Národní fronty. „Vedení katolické církve dokonce nabídlo 11. června 1948 a posléze uskutečnilo děkovnou bohoslužbu za zvolení Klementa Gottwalda prezidentem. A jako výraz poděkování za tuto volbu se rozezněly všechny zvony na katolických kostelích v celém Československu. Když takovéto akty, které do jisté míry signalizovaly podporu novému režimu, vzbudily odpor Vatikánu, arcibiskup Josef Beran se snažil jejich význam tlumit,“ stojí v textu.
I další protiakce Vatikánu měla podle Grebeníčkova díla jednoznačnou podobu. Přivítal prý totiž založení Severoatlantického paktu, shledávaje v něm „dobrou záruku budoucnosti“ a spolehlivý prostředek proti „komunistické bezbožnosti.“ „Po ztroskotání rozhovorů a zásahu Vatikánu došlo v naší zemi k vydání takzvaných církevních zákonů a následně k dlouholeté internaci většiny biskupů. A také k vyhroceným zásahům proti řeholím, a dokonce i k soudním procesům,“ píše v úryvku.
„Postoj katolického kléru po únoru 1948 byl charakterizován jednáním arcibiskupa Josefa Berana, do jisté míry vycházel započatému politickému vývoji vstříc,“ píše Grebeníček a dodává, že Beran obdržel také od státu příspěvek na uhrazení finančních nákladů spojených s jeho uvedením do funkce. „To z jeho iniciativy byly zorganizovány k oslavě nově zvoleného prezidenta republiky Klementa Gottwalda slavnostní bohoslužby – Te Deum,“ dodává.
„Ne, bezprostřední odpor proti poúnorovým změnám nebyl velký. Výrazněji se projevil až při XI. všesokolském sletu na přelomu června a července a potom počátkem září 1948 při pohřbu Edvarda Beneše. Faktický kolaps protikomunistické opozice vedl pak k tomu, že relativně nejvýraznější opoziční sílu představovala právě katolická církev, která jako jediná odmítla vydat prohlášení o loajalitě nové vládě,“ píše dál Grebeíček.
Dodává, že i tak byl ve státním rozpočtu v roce 1950 stanoven obnos určený církvím. Jeho rozdělení bylo následující: 500 milionů na platy kněží, 100 milionů na vyučování náboženství a 400 milionů na náboženské instituce.
Závěrem se vrací ke konkrétní odpovědi na čtenářovu otázku, že většina duchovních žila tedy do jisté míry ve shodě s dílem výstavby sociálně spravedlivé společnosti. „Dokladem toho byl například Celostátní mírový sjezd katolického duchovenstva, který se konal 7. září 1951 ve velkém sále pražské Lucerny. Účastnilo se jej 1700 katolických duchovních, kteří vydali Poselství katolickým věřícím, ale i Výzvu ke katolickým kněžím, že kapitalistické zřízení brzdí vývoj naší společnosti, je příčinou nezaměstnanosti a bídy milionů lidí. Svatá církev měla poskytnout svou morální podporu všem, kdo budují na Zemi lepší život,“ uzavírá citaci Grebeníček.
Původní text ZDE
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
