Gressel poukazuje na skutečnost, že Svobodná strana Rakouska (FPÖ) se na rozdíl od AfD v Německu či Národní Fronty ve Francii v mnoha ohledech od domácího politického mainstreamu až zase tolik neliší a „nestandardně“ se vedle FPÖ chovají také vládnoucí strany a prezident země. „Velmi dobře se to ukázalo v souvislosti se sankcemi proti Rusku. Krátce po anexi Krymu pozval rakouský prezident svůj ruský protějšek Vladimira Putina do Vídně. Ruský prezident jej zase na oplátku na jaře 2016 přivítal v Moskvě.“

Podle Gressela však nešlo o jednorázové selhání, protože blízké vztahy s Ruskem udržoval také konzervativní kancléř a ministr financí. „Nelze tedy ignorovat, že pochybné politické kroky doprovází vedle populistických rakouských Svobodných také zejména vládnoucí sociální demokraty,“ soudí Gressel a jako hlavní důvod jejich úspěchu v prvním kole prezidentských voleb uvádí patovou situaci na poli politiky, stagnaci a rozšiřující se korupci, kterou nebyla schopná „velká koalice“ složená ze socialistů a lidovců dlouhodobě řešit.

„Protekce se stala ve veřejném sektoru naprostým standardem. Abyste zde získali jakékoli zaměstnání, musíte být buď lidovec, nebo socialista. Oba tábory mají své vlastní banky, komerční společnosti a deníky, kde pracují jejich příznivci,“ kritizuje Gressel s tím, že tuto nelichotivou rakouskou poválečnou tradici přece jenom v pozitivním slova smyslu narušil vstup Rakouska do Evropské unie v roce 1995. „Od té doby je na těchto zkorumpovaných praktikách závislých stále méně lidí a otevřeně je tak mohou kritizovat.“