Poslanec Jiří Kobza (SPD) však připomněl, že krev tekla i v září a říjnu 1938, kdy byly z československého pohraničí vyháněni Čechoslováci. Ještě před podepsáním ostudné Mnichovské dohody došlo v pohraničí k povstání sudetských Němců, při kterém tekla krev československých četníků i pošťáků.

Jiří Kobza se rozhodl tehdejší situaci přiblížit na jednom konkrétním příběhu.

„První – a zároveň zřejmě největší a dodnes nejznámější – hromadnou násilnou akcí sudetských Němců vůči Čechům byl tzv. habartovský masakr ze 13. září 1938. Kolem půl desáté byl na věž kostela vyvěšen prapor s hákovým křížem. Poté byl obsazen klíčový poštovní úřad s telefonním a telegrafickým spojením. Po příchodu na četnickou stanici vyzvali Němci její české osazenstvo k odevzdání zbraní. To bylo odmítnuto. Následně byl, jako první, zastřelen praporčík Jan Koukol. Zbylí tři četníci se v bezprostředním ohrožení života začali bránit. Manželku a malou dceru četníka Parduse místní nacisté svázali a vláčeli ulicemi. Poté ztýranou a polonahou Růženu Pardusovou dovlekli zpátky před stanici, aby donutili zbylé členy posádky ke kapitulaci. Ovšem posádka se stále bránila mnohonásobné přesile. Bitva v té době už trvala přes dvě hodiny. Za této situace Němci nahnali před vchod do budovy Růženu Pardusovou a zaveleli, ať se posádka vzdá a složí zbraně, jinak ji zastřelí. Jako první vyšel četník Příbek, za ním strážmistr Křepela, jako poslední Pardus. Křepela se tváří v tvář zbraním rozhodl pokusit se o útěk a rozběhl se ke staré šachtě. Němci ho ale dostihli. Později byl nalezen mrtvý, s mnohačetnými poraněními včetně proražené lebky,“ napsal Kobza.