Hlasatelé korektnosti úspěšně učí lid nekorektně uvažovat. A politici se ochotně vezou na téhle vlně ideologické prázdnoty. Oslavili jsme výročí vzniku samostatného a svobodného státu. Je mi smutno, když se podívám na to, jak téhle příležitosti zneužily politické elity napříč politickým spektrem k sobeckým cílům. Kromě prázdných frází z tribun nikoho z nich ve skutečnosti nezajímá, proč a co slavíme a o čem bychom měli při té příležitosti přemýšlet, na koho vzpomínat. Středobodem oslav naší státnosti je v představách politických elit nejspíše to, kdo a jak se zamračil na dalajlámu, kdo komu slíbil jaký řád a kdo komu nějaké ocenění připnul či nepřipnul na hruď. Trapnost v duchu filmu Anton Špelec ostrostřelec. Krásný důkaz, jak hluboké a inspirativní jsou myšlenky evropanství.
Na besedě v jedné knihovně se mne nedávno čtenářka zeptala, zda je vlastenectví totéž co xenofobie. Byla to dáma vzdělaná, ale tím, co neustále slyší a vidí, znejistěla, zda chápe svět správně. Kdy jindy bychom měli o vlastenectví hovořit, než když vzpomínáme na naše předky, kteří bojovali za naši samostatnost a svobodu. Jenže místo toho se od politiků a z médií ona čtenářka dozvídá to, co se dozvídá. A různé skupinky pomatených aktivistů jí chtějí brát pocity, kterým po desetiletí věřila.
Ideologický zločin a hanebnost od inkvizitorů evropské korektnosti
Je ideologickým zločinem, pokud politici a média spojují xenofobii s vlastenectvím. Je hanebností, pokud inkvizitoři evropské korektnosti hovoří o vlastenectví jako o něčem tmářském, provinčním a zatuchlém. Jistě, hlásat lze všechno, třeba to, že země je placatá, lidé jsou všichni dobří a chtějí vedle sebe žít v soudružské rovnosti, a není větší rozkoše, než platit co nejvyšší daně a ty dávat těm, kteří si neumějí nebo nechtějí peníze vydělat sami. Jenže vedle chiliastických vizí existuje cosi, co se nazývá věda.
Psali jsme:
Je vám sympatický Jiří Brady?Anketa
Abychom si rozuměli, vědecký přístup není rychlokurz lidských práv. Vědou nebyl ani vědecký komunismus, i když sám sebe tak označoval. Teorie společenského vývoje se samozřejmě proměňují, není to církevní dogma a je jasné, že se do jisté míry modifikují i tím, co se dnes děje. Žádnou teorii nelze však vytvářet na základě snů a iluzí, ale jen na podkladě faktů.
Strach z muslimů roste, jak lidé poznávají problémy, které s nimi souvisejí
Žádný politik nevyskočí z okna, protože tuší, že by si rozbil ústa. Ti vzdělanější vědí, co je zemská přitažlivost, a ti nejvzdělanější i tuší, kdo byl Isaac Newton. O fyzikálních zákonech jisté povědomí mají a řídí se jimi. O společenských nemají většinou ani tušení, a proto klidně vypouštějí z úst nehoráznosti, které si nezadají s tím, pokud by vyskočili z okna.
Omlouvám se za tento dlouhý úvod, ale považuji za důležité si uvědomit, že nesmíme dávat pojmům jiný smysl, než doopravdy mají.
Xenofobie je strach z cizího a neznámého. Ano, strach z neznámé kultury také patří k psychologickým postojům zvaným xenofobie. Psychologové vám řeknou, že není projevem zlé vůle, je to vrozená reakce, se kterou se rodí všechny malé děti. Teprve jak dospívají, zbavují se strachů, pokud poznají jejich podstatu. Strach z muslimů naopak roste, jak lidé poznávají, jaké problémy s nimi v Evropě souvisejí. Není to tedy vrozená xenofobie, je to jen prostý rozumový proces. Růst strachu není v tomto smyslu xenofobií, protože to není strach iracionální, zlý, hanebný a podlý, je to postoj daný fakty. A pokud si někdo myslí, že bude fakta zkreslovat, a tím zajistí ty správné postoje lidí, pak si jen klepu na čelo.
Právě vyšlo, můžete objednat se slevou 20 % ZDE
Vlastenectví není rozhodně xenofobie. Není to ale ani nacionalismus. I v tomto ohledu existují přesně definované pojmy v tradičních společenských vědách (kam ovšem nepočítám různé pomatené konjunkturální „vědy“ posledních let). Nacionalismus je postoj, který nekriticky povyšuje vlastní národní hodnoty nad jiné. Provází ho většinou touha po expanzi a má různé modifikace, které mohou končit až fašismem. Nacionalismus je postoj agresivní a je typický spíše pro velké národy, které se snaží ovládat ty menší.
Vlastenectví není agresivní, ale je to sentiment, nostalgie i rozum
Vlastenectví je postoj jiný. Zhusta se objevuje u národů menších, většinou utlačovaných, protože je to postoj ve své podstatě obranný. Ale není to samozřejmě podmínka. Vlastenectví je už z dikce toho slova vztahem člověka k zemi, v níž se narodil, případně kam se s rodiči odstěhoval a tu zemi přijal niterně za svou.
Vlastenectví vychází z psychologických, společenských, kulturních a jazykových vlivů, které nás formovaly v době dětství a dospívání. Jsou to postoje, které jsou nám důvěrně známé a které objektivně ovlivňují naše myšlení a jednání. Ale jde o víc. Je to současně soubor hodnot, které mají pro nás morální platnost, protože jsou dědictvím po předcích. Dnes jsme si příliš zvykli dostávat všechno zadarmo a necítíme vděk k těm, kteří nám tyhle hodnoty přinesli. Jenže naši předkové pro tuhle zemi umírali, prolévali krev, abychom byli svobodní. Co je špatného na tom, že si těchto lidí upřímně vážím? Co je špatného na tom, že chci žít v zemi, v níž jsem se narodil? Co je špatného na tom, že chci mluvit česky a chci se obklopovat tím, co je tradiční a české? Vlastenectví není postoj agresivní, je to kombinace sentimentu, nostalgie, ale také rozumu. Protože to, co ctím, bych měl samozřejmě také rozvíjet a chránit.
Je trapné, pokud se výročí naší státnosti zneužije k čemukoli osobnímu
Vlastenectví není o tom, že bychom chtěli své životní postoje vnucovat jiným, ale je současně o tom, že se musíme rozhodně bránit, pokud by nám je chtěl někdo brát. A je jedno, zda to jsou muslimové, aktivisti, cizí nebo vlastní politici či agresoři se zbraněmi v rukách.
K vlastenectví patří také úcta k národním symbolům. Pokud někdo zhanobí naši vlajku, je to zločin. O nic vznešenější není ani to, pokud někdo ukradne prezidentskou standardu a místo ní vyvěsí červené trenýrky, ať o svém činu prohlašuje cokoli. Nu, a pokud někdo výročí naší státnosti zneužije k čemukoli osobnímu, je to trapné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
