Hned na úvod se Charlie Soukup vyjádřil o Václavu Havlovi a jiných disidentech, kteří po listopadu zastávali vysoké funkce: „Pro mě byl Václav Havel desetkrát důležitější jako disident. A to bych mohl říct o všech. To jejich charisma, ten jejich přínos byl právě v době, když byli zneuznaný. Ne v době, kdy se spojili s mocí. Ale nějak jsem tušil, že to tak může dopadnout.“

Také promluvil o klíčovém roce 1968: „Na Václaváku jsem trávil dny a noci. Okupanti zastřelili kluka, který dělal na ponku vedle mě. Pohřbívali jsme ho v Šárce. Když jsme po týdnu přišli do práce, na celopodnikový demonstraci jsme si odhlasovali, že my všichni mužský, učňové, dospělí chlapi i mistři se nebudeme holit, dokud Rusové neodtáhnou.“ Pak odjeli na chmel, a když se vrátili, tak měli „mistři, dělníci, otcové od rodin“ tváře oholené. „Tehdy mi došlo, že tady není společnost, která by v odporu držela dohromady,“ prohlásil o svých bývalých kolezích. Šok z toho, jak rychle se s okupací společnost smířila, ho prý poznamenal nadosmrti.