Jerry Nolan na svém profilu The Islander popisuje nový model vlády a cenzury, který je dle něho budován u sousedů v Německu. Tento model, jak píše, nevyžaduje rušení voleb, ani zákaz politických partají nebo otevřenou cenzuru projevu, protože dovedl k dokonalosti umění „legitimity“.
Nolan se opírá o rozhovor s výzkumníkem Andrewem Lowenthalem. Ten zdokumentoval, jak spolupracuje 330 různých institucí, od agentur na federální úrovni přes ministerstva jednotlivých států, státem placené neziskovky, univerzity, fact-checkingové organizace až po think-tanky a nadace. A dochází k tomu, že tyto instituce se stávají součástí státu.
Jste pro zrušení poplatků pro ČT a ČRo?Anketa
Dodává, že kde dříve neziskové organizace vládu hlídaly, tak teď s ní spolupracují. Spolupráce není vnímána jako střet zájmů, ale jako naprostý základ. „Občanská společnost byla začleněna do administrativy, ale ponechala si morální autoritu nezávislosti,“ popisuje komentátor.
A demonstruje na příkladu: „Programy jako Demokratie leben! (Demokracie žije! – pozn. red.) rozdělují přibližně 200 milionů eur ročně a udržují rozvinutý ekosystém, který má za úkol bojovat s ‚nenávistí‘, ‚extrémismem‘ a ‚dezinformacemi‘. Tyto kategorie jsou záměrně pružné. Disent není zakázán, je reklasifikován. Projev není umlčen, je spravován, profiltrován přes dotace, režimy poslušnosti a spolupráci s platformami a přejmenován na demokratickou odolnost.“
Nolan poznamenává, že na samotném vrcholu je pak nařízení DSA, které platformy nutí do neustálého zvažování rizik, souladu moderace a poskytování přístupu privilegovaným ‚vědcům‘. „Vydává se to za transparentnost, ale funguje to jako kontrola narativu. Když stejná famílie institucí definuje rizika, vynucuje standardy a vyhodnocuje výsledky, neutralita začne být logikou kruhu,“ varuje.
Jako závažné pak považuje to, že v Německu teď ani nejsou žádné velké volby, neprobíhá kampaň, žádný nárůst popularity „extrémistů“. „Systém prostě expanduje uprostřed cyklu, potichu, jako součást normálního vládnutí. To je důležité. To dokazuje, že se nejedná o dočasnou reakci na nestabilitu. Ale o stálé prostředí, v jakém funguje,“ popisuje Nolan s tím, že takovéto vyspělé systémy nečekají na krizi, ale předurčují legitimitu dávno předtím, než se občanů na cokoliv zeptají. „Voličům se neříká, co si mají myslet, jsou postupně trénováni na to, které myšlenky jsou rozumné, které otázky odpovědné a které pozice jsou mimo okruh serióznosti,“ popisuje opět fungování komentátor.
„Nad tímto systémem se vznáší Friedrich Merz – postava, jejíž autorita spočívá spíše na institucionální izolaci, než na nadšení veřejnosti. Legitimita se stává spíše procedurální, než participativní. Volby přetrvávají, ale jejich riziko pro moc se neustále snižuje. To je znakem systému, který je sebevědomý ne proto, že je důvěryhodný, ale proto, že je chráněn,“ říká dále s tím, že se nejedná zdaleka o výlučně německou úchylku, ale o test, kdy je demokracie zachována ve jméně, ale v praxi přetvořena a měří se, jak moc důvěry je možné občanům sebrat, než výsledek přestane připomínat svobodu.
„Systém, který potřebuje tisíce prostředníků, aby rozhodovali, co je pravda, není sebevědomý, je křehký. Stát, který předává morální autoritu neziskovkám, nadacím a ‚expertům‘, nechrání demokracii, naopak se chrání před ní. Když se konsenzus musí nařizovat, legitimita vyprchává,“ prohlašuje pak Nolan.
A na závěr se pak věnuje přímo tomu, co se v Německu odehrává. „V Německu se stále hlasuje. Stále diskutuje. Stále se nazývá svobodným. Ale svoboda, která přežívá pouze v rámci schválených hranic, již není právem – je podmíněná povolením. A povolení může být tiše zrušeno, bez dramatu, bez tanků v ulicích.
To je genialita a nebezpečí toho, co je budováno. Ne represe, ale předběžné povolení. Ne cenzura, ale spravovaná realita. Ne tyranie v klasickém smyslu, ale demokracie jen ve jméně, která se naučila nedůvěřovat svým vlastním občanům a nazývat tuto nedůvěru odpovědností.
Historie málokdy oznámí okamžik, kdy systém překročí hranici. Všimne si toho až později, když nesouhlas zní abnormálně, mlčení se jeví jako zdvořilé a poslušnost se začíná zaměňovat se stabilitou.
Německo ještě úplně nepřekročilo hranici, zatím ne. Ale přijalo princip, že občané jsou rizikem, které je třeba řídit, spíše než vůlí, kterou je třeba respektovat. Od tohoto okamžiku se vzdálenost ke hranici již neměří v krocích – pouze v čase.“
Part 2/2 A system that requires hundreds of intermediaries to referee truth is not confident — it is brittle. A state that outsources moral authority to NGOs, foundations, and “experts” is not protecting democracy; it is insulating itself from it. When consensus must be… pic.twitter.com/pK0Rhe9QOq
— THE ISLANDER (@IslanderWORLD) February 6, 2026
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Souhlasíte s Gerrym Nolanem?
