Velička hned na úvod zdůraznil, že si pod pojmem vlast nepředstavuje to, co mu vnucovali ve škole. On vlast vnímá jako území, kde žije on sám, ale kde žili i jeho předci. Na tomto území žije celá řada etnik, která vzala tuto vlast za svou, a společně utvořili národ. Nehraje přitom roli, jestli lidé žijící na daném území mluvili česky nebo německy. Lidé žili na stejném území a společně ho chápali jako své. Dnes je podle Veličky problém v tom, že se třeba na středních školách příliš nemluví o českých spisovatelích píšících německy. „Němečtí spisovatelé jsou tabu,“ posteskl si Velička.

Pozná se národ podle společného jazyka?

Krystlík dodal, že Češi považovali za svou vlast celé území českého státu, a kvůli tomu v minulosti naráželi na představy sudetských Němců. „Němci si pod tím představují většinou oblast mnohem menší. Buď nějakou oblast, horské údolí, vesnici, kus města, nebo dokonce i jednu ulici. To dokazují i německé lidové písně. To je dnešnímu Čechovi naprosto cizí,“ poznamenal Krystlík.

Historik také připomněl, že si polská menšina žijící u nás v řadě obcí prosadila dvojjazyčné nápisy, na základě práv menšin, zatímco Němci se o něco podobného raději nepokoušejí. Češi mají problém také v tom, že nejsou tolik zemskými patrioty. Naproti tomu Slezané se považují za zemské patrioty a není pro ně důležité, jakým jazykem mluví.

Velička má za to, že by rozhodujícím znakem pro národ neměl být jazyk. Krystlík dovysvětlil, že na západ od Rýna existovala ve společenstvích dohoda, že se podřídí společnému jazyku a utvoří společný národ. Na východ od Rýna to ale bylo jinak. Lidé prý kladli větší důraz na rodinu, klan, a pak tedy národ. František Palacký podle Krystlíka udělal chybu, když v revolučním roce 1848 prohlásil, že české země patří pouze jazykovým Čechům. „A tím byla odstartována roztržka,“ podotkl publicista. Přitom celá odvětví dlouho neměla odborné české názvosloví.