Dějiny vytvořily v oblasti Kavkazu a Zakavkazska složitou etnickou, náboženskou a kulturní mozaiku. Politické dějiny tohoto regionu v moderní době ovlivňovali především tři velcí hráči – Osmanská říše, Ruská říše, Persie, a ve 20. století Sovětský svaz. Rusko získalo v oblasti převahu na konci 18. a během 19. století, a to na úkor oslabující Osmanské říše i Persie. Moderní nacionalismus se stal pro celý region zdrojem konfliktů, destabilizace a ne příliš úspěšného hledání odpovídající podoby místních států. Po rozpadu SSSR se i tento region stal geopoliticky prostorem soutěžení o vliv mezi Ruskem a Západem. Střetávají se tu faktory politické nestability, strategicky významných zdrojů (ropa, plyn) a jejich neméně strategického transportu (ropovody, plynovody), ale také problém náboženského fundamentalismu a jeho dovozu z geograficky nedalekého Blízkého východu (Islámský stát v Sýrii).

Postsovětská válka o Náhorní Karabach (1988-1994)

Problém Náhorního Karabachu na konci 80. let a na začátku 90. let 20. století signalizoval počátek konce SSSR, který doprovázel nárůst nacionalismu a separatismu v periferiích na západě nebo právě jihu. Jako sovětská autonomní oblast byl Náhorní Karabach většinově osídlen Armény, ale územně a administrativně byl zařazen do Ázerbajdžánské sovětské socialistické republiky. Území mělo díky složitým dějinám ázerbajdžánskou menšinu a bylo považováno historicky za součást jak Arménie, tak z pohledu druhé strany Ázerbájdžánu. Sovětská moc se snažila místní etnickou mozaiku řešit vytvářením autonomních oblastí v rámci vyšších administrativních celků a přerozdělováním. Především v době Stalina byly součást sovětské politiky také etnické čistky, represe nebo nucené přesídlování. S faktickým rozpadem SSSR a vznikem samostatných států problém Náhorního Karabachu zintenzívněl a vedl k plnokrevnému válečnému konfliktu o podobu obou nových států.

Válka o Náhorní Karabach trvala od roku 1988 až do roku 1994 a přinesla více než 25 tisíc obětí na obou stranách. Vedla rovněž k nucenému přesídlení části obyvatel, především etnických Ázerbájdžánců z Náhorního Karabachu. Oslabené jelcinské Rusko tehdy hrálo roli prostředníka mezi oběma zeměmi, kterou se pokouší zastávat až do dnešních dnů. Výsledkem šestileté války bylo nicméně jenom tak zvané „zamražení“ situace v současné podobě: Karabach je de iure součástí Ázerbájdžánu, de facto je semi-samostatným státem, hraničícím s Arménií. Na obou stranách se udržuje vojenská přítomnost a obě země věnovaly po ukončení horké fáze války dostatečně velkou pozornost svému ozbrojování. Pokusy o diplomatické urovnání v uplynulých dvaceti letech nebyly úspěšné, což představuje samo o sobě faktor risku obnovení bojů v militarizovaném pásmu kolem této arménské enklávy.

Dubnové vyostření bojů

Nejnovější zprávy o tom, že se v oblasti linie střetu začalo 2. dubna opět intenzívněji střílet a že boje pokračují i přes snahy situaci uklidnit i v pondělí 4. dubna, mohou tedy ukazovat na to, že se „spící sopka“ začíná probouzet. V kontextu nevyřešení ukrajinské krize by takový konflikt znamenal další faktickou krizi postsovětského uspořádání.

Současné obnovení bojů je velmi typicky doprovázeno medializovanou vlnou vzájemného obviňování. Baku viní Jerevan a Jerevan viní Baku. Obě strany svoje jednání ospravedlňují reakcí na konkrétní provokace protivníka. Arménská strana dokonce tvrdí, že se jednalo o nejsilnější ázerbajdžánský útok od roku 1994, tedy od jeho politického zamražení. Zatímco ázerbajdžánská strana naopak tvrdí, že jen reagovala na arménské provokace. V kontextu náhorně-karabašského konfliktu není tato situace zcela výjimečná. K periodickým přestřelkám docházelo i v minulosti a opakovaně. Pokud si ale k této situaci přičteme současné globálnější podmínky, má Náhorní Karabach opravdu explozivní potenciál nové formy proxy války, i když původně se jednalo jenom o „běžný“ územní konflikt mezi dvěma post-imperiálními státy.