V Náhorním Karabachu se obnovily silné boje, v pozadí Rusko, Turecko a další. Analytička mluví o hrozbě nové formy proxy války

Dějiny vytvořily v oblasti Kavkazu a Zakavkazska složitou etnickou, náboženskou a kulturní mozaiku. Politické dějiny tohoto regionu v moderní době ovlivňovali především tři velcí hráči – Osmanská říše, Ruská říše, Persie, a ve 20. století Sovětský svaz. Rusko získalo v oblasti převahu na konci 18. a během 19. století, a to na úkor oslabující Osmanské říše i Persie. Moderní nacionalismus se stal pro celý region zdrojem konfliktů, destabilizace a ne příliš úspěšného hledání odpovídající podoby místních států. Po rozpadu SSSR se i tento region stal geopoliticky prostorem soutěžení o vliv mezi Ruskem a Západem. Střetávají se tu faktory politické nestability, strategicky významných zdrojů (ropa, plyn) a jejich neméně strategického transportu (ropovody, plynovody), ale také problém náboženského fundamentalismu a jeho dovozu z geograficky nedalekého Blízkého východu (Islámský stát v Sýrii).

Postsovětská válka o Náhorní Karabach (1988-1994)

Problém Náhorního Karabachu na konci 80. let a na začátku 90. let 20. století signalizoval počátek konce SSSR, který doprovázel nárůst nacionalismu a separatismu v periferiích na západě nebo právě jihu. Jako sovětská autonomní oblast byl Náhorní Karabach většinově osídlen Armény, ale územně a administrativně byl zařazen do Ázerbajdžánské sovětské socialistické republiky. Území mělo díky složitým dějinám ázerbajdžánskou menšinu a bylo považováno historicky za součást jak Arménie, tak z pohledu druhé strany Ázerbájdžánu. Sovětská moc se snažila místní etnickou mozaiku řešit vytvářením autonomních oblastí v rámci vyšších administrativních celků a přerozdělováním. Především v době Stalina byly součást sovětské politiky také etnické čistky, represe nebo nucené přesídlování. S faktickým rozpadem SSSR a vznikem samostatných států problém Náhorního Karabachu zintenzívněl a vedl k plnokrevnému válečnému konfliktu o podobu obou nových států.

Válka o Náhorní Karabach trvala od roku 1988 až do roku 1994 a přinesla více než 25 tisíc obětí na obou stranách. Vedla rovněž k nucenému přesídlení části obyvatel, především etnických Ázerbájdžánců z Náhorního Karabachu. Oslabené jelcinské Rusko tehdy hrálo roli prostředníka mezi oběma zeměmi, kterou se pokouší zastávat až do dnešních dnů. Výsledkem šestileté války bylo nicméně jenom tak zvané „zamražení“ situace v současné podobě: Karabach je de iure součástí Ázerbájdžánu, de facto je semi-samostatným státem, hraničícím s Arménií. Na obou stranách se udržuje vojenská přítomnost a obě země věnovaly po ukončení horké fáze války dostatečně velkou pozornost svému ozbrojování. Pokusy o diplomatické urovnání v uplynulých dvaceti letech nebyly úspěšné, což představuje samo o sobě faktor risku obnovení bojů v militarizovaném pásmu kolem této arménské enklávy.

Dubnové vyostření bojů

Nejnovější zprávy o tom, že se v oblasti linie střetu začalo 2. dubna opět intenzívněji střílet a že boje pokračují i přes snahy situaci uklidnit i v pondělí 4. dubna, mohou tedy ukazovat na to, že se „spící sopka“ začíná probouzet. V kontextu nevyřešení ukrajinské krize by takový konflikt znamenal další faktickou krizi postsovětského uspořádání.

Současné obnovení bojů je velmi typicky doprovázeno medializovanou vlnou vzájemného obviňování. Baku viní Jerevan a Jerevan viní Baku. Obě strany svoje jednání ospravedlňují reakcí na konkrétní provokace protivníka. Arménská strana dokonce tvrdí, že se jednalo o nejsilnější ázerbajdžánský útok od roku 1994, tedy od jeho politického zamražení. Zatímco ázerbajdžánská strana naopak tvrdí, že jen reagovala na arménské provokace. V kontextu náhorně-karabašského konfliktu není tato situace zcela výjimečná. K periodickým přestřelkám docházelo i v minulosti a opakovaně. Pokud si ale k této situaci přičteme současné globálnější podmínky, má Náhorní Karabach opravdu explozivní potenciál nové formy proxy války, i když původně se jednalo jenom o „běžný“ územní konflikt mezi dvěma post-imperiálními státy.

Baku a ropná krize

Kvůli globálnímu propadu cen ropy a komodit čelí Ázerbájdžán výraznému poklesu příjmů pro státní pokladnu a celou ekonomiku. V uplynulých letech naopak zažívala boom, který jí umožňoval také velké investice do armády, motivované samozřejmě také Náhorním Karabachem. Přes určité snahy o diverzifikaci zůstává Ázerbájdžán ekonomicky závislý na příjmech z prodeje ropy a zemního plynu.

V posledních více než 20 letech Ázerbájdžán geopoliticky využíval svého nového strategického významu jako náhradního dodavatele zemního plynu a ropy do Evropy. V tomto smyslu se země s podporou USA a Západu stala určitým konkurentem Ruska, která viděla do nedávna v energetické kartě jeden z nástrojů svého zahraničněpolitického vlivu. Na druhou stranu Baku a Moskvě se v poslední době začínaly přibližovat a naopak vztahy mezi Západem (USA) a Baku zažívaly určité zhoršení. Syrská krize představovala pro Baku otázku manévrování mezi Ankarou a Moskvou, ve snaze nepoškodit si vztahy ani s jednou stranou.

Domácí motivy…

V nové situaci ropné krize se karabašská karta může pro Baku jevit jako určité řešení ekonomických problémů. V minulosti ázerbajdžánský režim často zdůrazňoval svoje investice do obrany v souvislosti s Náhorním Karabachem, ale bez konkrétního výsledku v této věci. Stojí za pozornost, že v ázerbajdžánském prostředí už zazněly argumenty o návratu Karabachu jako otázky historické spravedlnosti v paralele s ruským jednáním na Krymu na jaře roku 2014.

Na druhou stranu v nedobré sociálně-ekonomické situaci je také Arménie, která v posledním roce prošla sérii demonstrací proti ekonomické politice vlády a sociální situaci. Právě Baku už obvinilo Jerevan z vyprovokování střelby jako nástroje k odvrácení pozornosti od situace doma. Americký expert na tuto oblast Thomas de Waal konstatoval, že v případě konfliktu nebude už to hlavní. Dále ale naznačil, že za současným zahájením přestřelek stojí z hlediska motivů nejspíš Baku. To je podle něj zainteresováno v obnovení konfliktu jako nástroje změny v současném statu quo mnohem víc než Jerevan. De Waal je toho názoru, že Baku chce jenom posunout vyjednávání, ale nikoliv riskovat plnokrevnou válku. Na druhou stranu ale varoval, že zahrávání si s ohněm války, může lehce vést ke ztrátě kontroly nad možným požárem.

Jerevan se v posledních letech snažil manévrovat mezi Západem a Ruskem a po vypuknutí ukrajinské krize se Arméni snažili nedostat se do podobné situace jako Kyjev – tedy mezi dvě mlýnská kola velmocenské politiky Západu (EU a asociační dohody, Východní partnerství) a Ruska (projekt eurasijské ekonomické unie). Jedním z motivů tohoto manévrování byl právě problém Náhorního Karabachu, který reálně podporuje ruský vektor arménské politiky. Západ je chápán jako určitý vyrovnávací faktor a záruka toho, že Arménie nebude izolována.

…nebo ozvěny syrské krize?

Z obzoru tohoto lokálního konfliktu by neměly zmizet současné špatné vztahy mezi Tureckem a Ruskem, které se zhoršily v důsledku ruského angažmá v Sýrii. Tato situace vedle tradičně velmi špatných vztahů mezi Arménii a Tureckem může přidat olej do ohně a být dalším faktorem v karabašském problému. Turecko v této věci podporuje dlouhodobě ázerbajdžánskou stranu a podílí se spolu s Ázerbájdžánem na dlouhodobé blokádě Arménie. Prezident Erdogan v posledním vyjádřením soustrasti Baku v souvislosti s obnovením bojů v podstatě podpořil. Minimálně dal najevo, na čí straně je. Naopak Rusko, které i přes snahy vystupovat jako mediátor, je vnímáno spíše jako straník Arménie, se podobného výroku vůči Jerevanu vyvarovalo.

Rusko má na území Arménie umístěnou jednu z největších zahraničních základem a v poslední době posílilo svoji vojenskou přítomnost v Arménii a dohodlo se s Jerevanem na kreditu 200 milionů dolarů na koupi dalších ruských zbraní. (Dodejme, že podobně prodává zbraně také Ázerbájdžánu). Turecko sledovalo tyto nejnovější kroky Ruska s dost velkou nelibostí vzhledem k nové „etapě“ velmi napjatých vztahů s Ruskem. Krátce před tím, než se Jerevan a Moskva dohodly na nákupu zbraní, přijel na návštěvu Baku prezident Turecka Erdogan, který v Baku hledal spojence pro svoji (neúspěšnou) syrskou politiku. Baku se v této otázce snažilo nicméně udržovat neutralitu, a to jak vůči Moskvě a Teheránu, tak vůči Ankaře a Washingtonu.

O určitou internacionalizaci současného vyostření situace v Náhorním Karabachu se už postarala s jistou dávkou ironie karabašská strana, která z útoků obvinila Turecko: „Vždycky jsme věděli, že takové chování Ázerbájdžánu nemůže být samo sebou. S největší pravděpodobností ho podporují konkrétní síly, především Turecko,“ řekl mluvčí prezidenta neuznané republiky Náhorního Karabachu. Ruská strana slovy ministra Sergeje Lavrova následně tuto teorii v podstatě odmítla s tím, že Turecko vyzval, aby se přestalo vměšovat do záležitostí Sýrie a Iráku. Podle toho se zdá, že Moskva nemá – a je to celkem logické - na další internacionalizaci tohoto konfliktu zájem.

V dané fázi je možné o skutečných motivacích za zahájením bojům v rámci spletitých vztahů a zájmů jenom spekulovat: Prostá provokace? Snaha Baku posunout nikam nevedoucí jednání novým směrem a získat politické body doma? Nebo zájmy vnějších hráčů ve snaze o další destabilizaci regionu či konkurentů? Faktem je, že internacionalizace či dokonce přenesení konfliktu do náboženské roviny v relativní blízkosti Blízkého východu a také ruského Čečenska představují hru s ohněm na cisterně benzínu.