Takovéto pocty se dostalo pouze třem dalším zahraničním osobnostem - Britovi Winstonu Churchillovi, Maďaru Lájosi Kossuthovi a Švédovi Raoulu Wallenbergovi - a Havel si nepochybně zaslouží být mezi nimi, píše na internetových stránkách listu The Washington Post ve svém komentáři Carl Gershman, zakladatel neziskové aktivistické organizace National Endowment for Democracy.

Když pouhé tři měsíce po revoluci přednesl Havel projev v americkém Kongresu, mluvil s hlubokým pohnutím o zavázanosti své země Spojeným státům, přičemž poukázal na velkou podporu prezidenta Woodrowa Wilsona vzniku Československa v roce 1918, na americké oběti a vůdčí roli USA ve třech válkách - dvou skutečných a jedné studené - s cílem uchránit svobodu v Evropě, a na americké základní dokumenty, které „nás inspirují jako občany". Havel zdůraznil důležitost morálky v politice a ekonomice a uvedl, že by naše činy měly být založeny na „odpovědnosti k něčemu vyššímu, než je moje rodina, země, moje firma a můj úspěch".

Vzhledem k tomuto smyslu pro morální odpovědnost k druhým byl Havel do své smrti v roce 2011 jedním z předních bojovníků za lidská práva. Jeho podpora nenásilných odpůrců diktátorských režimů jako dalajlama, Liou Siao-po, Do Aun Schan Su Ťij a Oswaldo Payá byla bezvýhradná a nesmírně upřímná, nikdy se ale nezakládala na čistě humanitárních zájmech. Havel byl přesvědčen, že lidé jako on, kteří na vlastní kůži zažili komunistickou totalitu, mají mimořádnou odpovědnost varovat blahobytnou západní společnost před nebezpečím sebeuspokojení a že „politika, v níž jsou ekonomické zájmy stavěny nad základní politické hodnoty, je nejen nemorální, ale sebevražedná". V posledních letech svého života v této souvislosti upozorňoval hlavně na Rusko a Čínu.