„Calais je můj život. Vyrostla jsem zde a vždy jsem toto překrásné město hluboce milovala. V minulosti tady vládl klid a mír a všichni jsme se tady mohli cítit bezpečně. V létě i v zimě sem jezdívalo mnoho zahraničních turistů. Jednoho dne k nám ale přišli migranti. Zpočátku jsem si říkala, že to jsou nešťastní lidé, kteří nic nemají, a my bychom jim měli pomoci. Po nějaké době jsme však zjistili, že jich tady jsou tisíce. Momentálně jich přebývá 18 000 v nechvalně proslulém uprchlickém táboře nazvaném Džungle,“ říká Simone a označuje tento uprchlický tábor za město ve městě.

Ve dne i v noci se podle jejího svědectví v Džungli odehrávají násilnosti. Obyvatelé tábora ovšem vyrážejí i do centra města, kde ve své destruktivní činnosti pokračují. „Rozbíjejí automobily železnými tyčemi a útočí na zdejší obyvatele. Nezastaví se ani před dětmi. Dochází tu ke znásilnění a značně se zvýšil počet krádeží. Nikdo si nedovede představit, jak tím vším trpíme. Migranti vstupují bez vyzvání do domů a dožadují se jídla. Chodí po skupinkách a navzájem si pomáhají. Něco ukradnou a zbytek rozbijí. Když se tomu chcete bránit, hned máte za zády policii,“ kritizuje Simone práci policistů a tvrdí, že na stížnosti obyvatel Calais vůbec nereaguje.

Před nedávnem migranti zaútočili na jejího syna. Přepadli jej tři muži a udeřili železnou tyčí do hlavy. „Můj syn není žádný věchýtek, ale po chvíli na místo přiběhlo dalších třicet uprchlíků. Musel se dát na útěk. Když dorazil se štěstím domů, říkala jsem si, že ho mohli zabít. A jeho zkušenost rozhodně není ojedinělá,“ konstatuje Simone a zmiňuje násilnosti, které v Calais vypukly před třemi týdny. „Migranti zneuctili sochu generála Charlese de Gaulla, když na ni napsali, ať jde Francie do hajzlu, a navíc ji pokryli vlajkou Islámského státu. Oni neustále demonstrují za lepší podmínky v táboře. Jenže, čím více jim dáte, tím více požadují. Nikdy nemají dost. Nikdy, nikdy, nikdy,“ opakuje viditelně rozčílená rodačka z Calais.