Václav Klaus zahájil své berlínské vystoupení ostrou kritikou Evropské unie. Ta se podle něj ukázala jako špatná cesta, která nevede ke svobodě, demokracii a přátelské spolupráci mezi evropskými národy. Není proto rozhodně důvod oslavovat a zpívat Ódu na radost, jak by si evropské elity představovaly.
Vzpomínal, že za komunismu jsme snili sny o sjednocené Evropě, které ale bohužel nebyly realizovány. Po změnách provedených smlouvami z Maastrichtu a Lisabonu dokonce začaly převažovat nevýhody integrace nad výhodami.
Své výhrady Klaus vysvětlil na rozdílu pojmů „unifikace“ a „sjednocení“, což je pro Němce trochu nepochopitelná lingvistická nuance. Ve skutečnosti je ale mezi oběma procesy zásadní rozdíl. Evropská „unifikace“ byla podle Klause prováděna shora, bez autentické vůle Evropanů.
Německo k začátku července převzalo předsednictví EU. Je to ale pouze formalita, ve skutečnosti Německo v řadě důležitých věcí „předsedá“ Evropské unii neustále a dlouhodobě jako hlavní tahoun integrace. Pro ostatní evropské vlády dokonce Klaus použil termín „cestující“, tedy osoby závislé na vůli řidiče.
Německo je totiž podle Klause vítězem evropského integračního procesu a má z něj řadu výhod. Ovládá důležitá rozhodnutí, vládne nad evropskou byrokracií. Těží ze společné měny, pro silnou německou ekonomiku permanentně podhodnocené, i ze své síly největší evropské ekonomiky.
Současně je hlavním tahounem prohlubování politické integrace EU. Dokonce se dá říci, že Německo úspěšně exportuje svůj historický koncept integrace do celé Evropy. Klaus ale varuje. Výsledkem této historické integrace, nyní uplatňované po celé Evropě, byl německý národ. Vytvářet „evropský národ“ by ale byl omyl.
Co prováděla Merkelová v roce 2007. Je to nezapomenutelné
Přesto se o něco takového Němci stále pokoušejí. Klaus vzpomínal, co se odehrávalo v roce 2007, když Spolková republika předsedala EU naposledy. Snažila se tehdy zachránit Evropskou ústavu, dva roky předtím odmítnutou referendy ve Francii a Nizozemsku, a pracovala na tom tak odhodlaně, že to Klaus popsal jako „nezapomenutelnou zkušenost“.
Právě tehdy se u Angely Merkelové zrodil nápad přepracovat odmítnutý text euroústavy do nesrozumitelné a mnoho výkladů nabízející smlouvy, které se později začalo říkat Lisabonská. Václav Klaus se v roce 2009 do poslední chvíle snažil její přijetí zvrátit. „Nyní za tuto smlouvu draze platíme,“ dodal společně se vzpomínkou, jakému tlaku v roce 2009 z celé Evropy i od českých politiků čelil.
Proto si klade trochu s obavami otázku, co můžeme od německého předsednictví očekávat letos. Připomněl sbližování Německa a Francie v otázce „dluhové unie“, a rovněž velkolepý projekt Ursuly von der Leyenové „Nová generace EU“, který představuje reálnou hrozbu pro samostatnost členských států.
Plán dluhové unie je maskován jako pomoc zemím postiženým koronavirem. Klaus ale upozorňuje, že v němčině je tento projekt označován jako „Aufbau“, čili „nástavba“ či „přestavba“. Jde tu tedy o zřejmý záměr udělat další krok v „přestavbě Evropy“ a využít situace k přesvědčení lidí, že v zájmu rychlejší obnovy po koroně je tento krok pro ně přijatelný.
Klaus proto hovoří o „politickém zneužití epidemie“, které je o to falešnější, že pandemie prokázala, že nadnárodní struktury EU vůbec nejsou v případě krize schopny akčně jednat. Tím spíše už by neměly žádné nové pravomoci dostávat.
„Je naším úkolem varovat před další centralizací a narůstající mocí nadnárodních orgánů v Evropě,“ vyhlásil Václav Klaus. Naopak je třeba prosazovat reformy, které povedou k posílení dobrovolné spolupráce mezi členskými státy a omezování bruselské byrokracie.
Prcháme zpátky do starých časů. Nedivte se, že se to lidem nelíbí
Klaus si myslí, že lidé zastupující integrovanou EU ve skutečnosti omezují svobodu obyvatel Evropy. Proto jejich kritika nemůže být vnímána jako nepřátelství k Evropě, byť se tento dojem snaží vytrvale vytvářet.
Mluvil také o masové migraci do Evropy, která je podle Klause ohrožením evropské kultury i ekonomické prosperity. Největším nebezpečím přitom nejsou sami migranti, ale politici, kteří na tuto migraci sázejí a chtějí z ní získávat politické body.
„Když jsme v roce 1989 opouštěli komunistický režim, chtěli jsme právě to, co nám v něm chybělo – svobodu, demokracii, tržní hospodářství, národní suverenitu,“ zdůraznil Václav Klaus. Nechtěli jsme žádný „socialismus s lidskou tváří“ a experimenty pokoušející se sloučit komunismus s kapitalismem, o jejichž nesmyslnosti jsme se sami přesvědčili už v roce 1968.
CELÝ PROJEV VÁCLAVA KLAUSE V NĚMČINĚ ZDE.
„Chtěli jsme kapitalismus. A právě proto lidé v bývalých komunistických zemích dnes cítí takové zklamání. Mají pocit, že se vracejí zpátky do starých časů. A že po epizodě s koronou nazpátek přímo prcháme,“ vysvětloval v Berlíně.
Bez ohledu na to, do jakých slov tyto změny balíme, vracíme se podle Klause do časů silné státní moci, omezování svobody a tržní ekonomiky. Projevuje se například i „klima alarmismem“, kterým si dobrovolně podkopáváme ekonomickou prosperitu.
Vrcholem je pak vlna přepisování historie a likvidace památníků, která odřezává národy od jejich historie. „To je tichá revoluce, která nás jednou zničí,“ obává se Václav Klaus. Jen doufá, že si to v Německu alespoň někteří lidé uvědomují.
Psali jsme:
autor: Jakub Vosáhlo
