Válečný hrdina, profesor Doleček, byl se Zemanem v Moskvě. Máme jeho unikátní zápisky

17.05.2015 19:24

Válečný veterán a profesor Rajko Doleček poskytl ParlamentnímListům.cz soukromé zápisky z cesty do Moskvy, kam doprovázel spolu s dalšími českými veterány prezidenta Miloše Zemana na oslavy 70. výročí konce druhé světové války.

Válečný hrdina, profesor Doleček, byl se Zemanem v Moskvě. Máme jeho unikátní zápisky
Foto: Radim Panenka
Popisek: Profesor Rajko Doleček

Fotogalerie: - Zeman letí do Moskvy

Miloš Zeman odletěl na oslavy konce války do Moskv...
Miloš Zeman odletěl na oslavy konce války do Moskv...
Miloš Zeman odletěl na oslavy konce války do Moskv...
Miloš Zeman odletěl na oslavy konce války do Moskv...
Miloš Zeman odletěl na oslavy konce války do Moskv...
Miloš Zeman odletěl na oslavy konce války do Moskv...

Jako válečný veterán jsem se účastnil 29. dubna 2015 v Ostravě oslavy 70. výročí vítězného zakončení „ostravské operace“ proti zbytkům německé armády v této oblasti v dubnu 1945. Na velkolepé oslavě  v divadle Antonína Dvořáka účinkovali náš světoznámý Armádní hudební soubor a řada předních zpěváků. Poprvé jsem viděl dirigenta ve fraku s plukovnickými výložkami – vypadalo to skutečně docela hezky. Nás čtyři veterány umístili v lóžích, ve kterých nám velvyslanec Ruské federace v Praze, pan Sergej B. Kiselev, předal ruská vyznamenání k 70. výročí vítězného zakončení Velké vlastenecké války. Během závěrečného rautu se mě, jakoby náhodou, zeptal plukovník Pavel Skácel z naší organizace legionářů: „Víš, Rajko, že jsi byl vybrán, že poletíš s naším panem prezidentem jako jeden z osmi našich válečných veteránů do Moskvy na 9. května, na oslavu 70. výročí vítězství ve válce v roce 1945? Doufám, že s tím souhlasíš a že poletíš?“

Byl jsem velmi příjemně překvapen. O této akci jsem neměl nejmenší tušení. Hned jsem telefonoval synovi Brankovi do Prahy. I on byl skutečně také příjemně překvapen tou ctí, které se mi dostalo. Tak za deset dnů mám letět do Moskvy! V Moskvě jsem dvakrát přednášel na kongresech, před řádově 35 až 40 lety, na jedné z těch mých návštěv (1978) mi „car Boris Godunov splnil jedno moje přání“: viděl a slyšel jsem operu o něm od Musorgského v Bolšom Těatre, jak o tom píši ve své knize „Inventura v 89 letech, ve stínu Balkánu“ (2014).

A teď poletím s naším panem prezidentem rád do Moskvy ještě pro další věc: pan prezident si pro svou cestu do Moskvy a pro své názory proti zavedení sankcí proti Rusku znepřátelil nejen některé domácí politiky, ale i Západ (tj. oficiální USA, Evropskou unii, NATO), jeho oficiální představitele a trapná mainstreamová média, že kvůli událostem, prý Ruskem vyvolaným, na Krymu i v Ukrajině (Západem ale připravované) si náš prezident „dovolil“ nebojkotovat oslavy v Moskvě. Aby se vyhnul další a ještě horší domácí i zahraniční kritice, nebude sice přítomen přímo vojenské přehlídce, ale bude v Moskvě, bude mluvit s ruským prezidentem Vladimirem Putinem! Handrkování kolem toho některých našich „politiků“, aby nejel a aby se prezidentovi neproplatila cesta do Moskvy, bylo trapné, hodící se spíš pro hokynářky nežli pro politicky gramotné „vůdce“ lidu. Podobně statečnými byli i slovenský premiér Robert Fico a prezident Srbska pan Nikolić, který dokonce zajistil i vystoupení celé srbské armádní jednotky (k veliké nevoli Západu) na vojenské přehlídce v Moskvě v rámci dávných přátelských, bratrských vztahů Srbska s Ruskem, sahajících ještě do časů osmanské (turecké) vlády nad Srbskem, kdy carské Rusko Srbsku často velmi pomáhalo. A ještě jeden významný Srb vyvolal nevoli Západu. Byl to prezident Republiky srbské v Bosně a Hercegovině Milorad Dodik. I on přijel na vojenskou přehlídku do Moskvy.

Před odletem 8. května ve 13:30 jsem se ještě účastnil vojenské parády na Vítkově, kde prezidenta Zemana pozdravila vojenská jednotka, včetně pochodu s historickými prapory. Bylo hezké, že se udržují staré tradice, ze kterých jedna byla obzvlášť pro mne milá, a to že kromě státní hymny opakovaně zněla stará melodie husitského chorálu „Kdož jste Boží bojovníci“. A na to vše se díval z výšky svého oře na Vítkově Jan Žižka, symbol naší dávné vojenské slávy a hrdosti.

Odlétali jsme z vojenského letiště ze Kbel, kde prohlídka před odletem vůbec nebyla přísná. S námi letěl jako organizační „duše podniku“ i plukovník Skácel, který si se vším věděl rady. Seznámil jsem se se svými skutečně příjemnými spolubojovníky, českými válečnými veterány z různých bojišť světa. S některými jsem se již znal. Na některých z nich sice už poněkud zapracoval nemilosrdný čas, ale většina byla zcela fit. Letěli jsme do Moskvy i zpět naším menším prezidentským „Number One“ letadlem, prý airbusem, pro 44 cestujících. Nás osm „válečných veteránů“, všichni kolem 90 let a výše, jsme měli každý dvě pohodlná místa a užívali si pestrého kalorického zajištění a dalších forem pohostinnosti během těch 1 666 kilometrů v letadle pana prezidenta. Dokonce jsem si na výšce 11,5 kilometru nad zemí tam dal svůj oblíbený gin-tonik a v duchu připil přehlídce v Moskvě, naší cestě a svým milým doma, v Česku. Letuška, která podávala informace za letu, vždy začínala: „Pane prezidente, dámy a pánové!“ V rámci těch dam tam byly jen dvě letušky. Obdivoval jsem bezvadný, rychlý start letadla, vždyť vůbec nebylo přeplněné a řídil ho přece vojenský pilot s plným nasazením.

Přistáli jsme za něco víc než dvě hodiny na letišti Vnukovo, snad 30–40 km vzdáleném od našeho cíle, Moskvy. Ruské úřady perfektně organizovaly naši cestu z letiště. Naši kolonu představovalo celkem devět aut, včetně prezidentovy ochranky, s blikačkami. Všude jsme měli přednost, i když jsme místy jeli v protisměru. V Moskvě jsme nejdříve navštívili naše přepychové velvyslanectví, asi prý nejhezčí v Moskvě, s řadou přívětivých salonků (mně se nejvíce líbil „modrý salon“), křišťálových lustrů a parádně vyzdobených stěn. Uvítal nás náš velvyslanec, náš bývalý a jediný astronaut, ing. Vladimír Remek, se kterým se znám již mnoho let (ještě jsem objevil ve svém adresáři jeho bruselský telefon a adresu), který si na naše dřívější setkání dobře pamatoval. I když jsme byli ještě sytí z letadla, čekala nás příjemná večeře a v Rusku tak populární české pivo nebo víno. Trochu kulinární poezie nemůže škodit, nesmí se to jen s ní přehánět.

Ubytovali jsme se v přívětivém „Českém domě“, kam ruské návštěvy mohou jen s českým doprovodem. Potěšily mě dvě usměvavé a milé paní recepční, které se mnou hned pohotově vyfotografoval „brácha“ Martin Dorazín, který mě přišel pozdravit do „Českého domu“. Po chvíli oddechu jsme se vrátili na naše velvyslanectví, kde nás ve velikém sále čekali kolem šesti stolů naši „kolegové“, ruští váleční veteráni. U mého stolu seděli ještě „mladý“ (snad něco přes 50) plukovník a podplukovník, pracovník našeho velvyslanectví a pak čtyři váleční veteráni: drobné tři ženy a jeden muž. Ptali se nás, kde jsme byli za války. Pan plukovník i podplukovník byli z organizace legionářů, kteří zajišťovali styk s válečnými veterány. Bavili jsme se o dění ve světě. Na stole bylo dobré české pivo.

Prezident Zeman chodil od stolu ke stolu, kde se u každého stolu vždy zdržel 10–15 minut, mluvil s ruskými veterány, s námi. Mám z toho fotku. Jeho ruština byla velmi dobrá. Nicméně se neobešel bez cigarety, dostal k tomu i protekční, jinak neexistující popelník. Prý Putin (podle agentury Interfax) domlouval svému ministrovi zahraničí Lavrovovi a našemu prezidentovi Zemanovi, aby toho kouření už definitivně nechali.

Se svými kolegy, ruskými válečnými veterány, jsme se bavili přes stůl. Mluvili dost tiše, což pro mě, hůř slyšícího, nebylo zrovna nejlepší. Tak jsem chodil od jednoho ke druhému. Vzpomínal jsem spolu s nimi na své „ruské zážitky“ z války, vděčně jsem znova duševním zrakem „viděl“ svého „ochránce“, plukovníka Šamchalova, šéfa dopravy III. ukrajinského frontu (1944–45), který mi dokonce vysvětlil, jak se dá pít i čistý „spirt“ (líh), dále svého ruského „šéfa“ v Bělehradě, majora Jadykina, svou práci na ruském letišti v Rumunsku, v Karpatech. A najednou jsem také „viděl“ svého amerického šéfa ročního výzkumného pobytu v USA, profesora Arzta, a milého přítele, plukovníka Jacka Moncriefa, a „slyšel“ znova jejich kosmopolitní názory na svět. Co by asi oni řekli na nesmyslné zhoršování vztahů USA a jim poslušného Západu s Ruskem? A zasnil jsem se při vzpomínce na svou práci (léto 1945–začátek 1946) v jugoslávské misi UNRRA jako tlumočník pro angličtinu, ruštinu a srbštinu v Jugoslávii a v Itálii. Byl jsem vděčný, že jsem to všechno ve zdraví zažil i přežil. A viděl svět z obou stran, ze Západu i Východu. Nebylo to vždy tak úplně jednoduché. Ani na jedné straně.

Ruští veteráni vykládali o zlých dobách války, ale se zvláštním „vnitřním jasem“, se vděčností, že to přežili, že oni tu válku vyhráli, nehledě na strašné ztráty, ničení a obludnost chování mnoha příslušníků nacistických „nadlidí“. Byli jsme si vědomi, a oni to věděli, že oni, tj. Rudá armáda, vlastně zničili těch 200 elitních německých divizí na východní frontě. Byla diskrétní zmínka i o tom, jak se jim teď volněji, svobodněji dýchá než před těmi 40–50 lety i dříve.

Na procházce po okolí s „bráchou“ Martinem Dorazínem (přináší t.č. zprávy z Moskvy pro Český rozhlas) jsem se dozvěděl, že zítra na přehlídce přímo na Rudém náměstí nebudeme, protože tam bude strašně mnoho lidí, že tam je už teď „tlačenice na prasknutí“. Uklidnil mě, že přehlídku MNOHEM lépe uvidím na veliké obrazovce hotelu, vždyť atmosféru Rudého náměstí už znám od dřív... A měl úplně pravdu… Ulice byly zaplaveny nespočetnými davy, mnoho děcek mělo na sobě jako šaty dětské armádní uniformy. Armáda je v Rusku velmi ctěná a vážená… Všude bylo čisto. Jak mi řekl Martin, na čistotu po ulicích se tady moc dbá.

Přehlídka byla fantastická, neuvěřitelně dokonalá. Začala v 10:00, kdy generál Sergej Šojgu, ministr obrany Ruské federace (RF), v elegantní uniformě, ve stoje na „dávném“ autě ZIL, v doprovodu druhého auta ZIL s velícím armádním generálem Saltykovem (?), objel všechny shromážděné jednotky, řádově kolem 16 000 mužů. Ale byl tam i oddíl rozesmátých -náctiletých ruských, pohledně nohatých kadetek se sukněmi několik centimetrů nad (!) kolena. Pak přišlo nečekané gesto generála Šojgu. Před povelem k začátku přehlídky, před hlášením prezidentu Putinovi se jeho auto zastavilo, on si sundal svou brigadýrku a pokřižoval se pravoslavným křížem, jak to dělávali velitelé za starých, dávných časů před bitvami. Přitom se říká, že Šojgu sám je buddhista. Podle tradice pochodovali první bubeníci. Různé vojenské školy a útvary nosí historická jména jako Kutuzov, Nahimov, Suvorov, atd. Armáda velmi dbá o své historické velikány.

Když generál Šojgu poblahopřál vojsku za veliké vítězství ve Velké vlastenecké válce, zaznělo třikrát mocné HURÁ všech nastoupených jednotek. Pak promluvil prezident Putin z velikého podia. Poděkoval západním spojencům za jejich velkou pomoc ve válce, poděkoval svým veteránům, požadoval globální bezpečnost, ale bez bloků. Po jeho pravici seděl prezident Číny Si Ťin-pching se svou elegantní paní (má rang generála). Západu se podařil nebývalý kousek: podařilo se mu svou neohrabanou politikou velmi sblížit politicky i ekonomicky Čínu a Rusko, podobně i Indii a Rusko, jejichž vojenské jednotky včetně jednotek řady dalších států, včetně Srbska se účastnily vojenské přehlídky. Srbská jednotka byla z gardového pluku, měla krásné, světle modré uniformy. Jejímu veliteli poblahopřál osobně prezident Putin. Bylo zajímavé pozorovat, jak se čínský prezident s vedle sedícím Putinem během přehlídky opakovaně živě bavili.

Pochodoval i oddíl donských Kozáků a jednotky šesti nebo sedmi postsovětských států. Oslav dne vítězství a přehlídky se účastnili i prezident Indie Pranab Mukherdži a generální tajemník OSN Pan Ki-mun, řada prezidentů z jižní Ameriky i Raul Castro, vládce Egypta generál Sisi. Z Evropské unie, kromě našeho prezidenta (chválili ho, že si uměl zachovat svůj postoj k dění kolem Ukrajiny, kolem zbytečných sankcí), se účastnili i prezidenti Řecka a Kypru. Jak byl nesmyslný až hloupý bojkot oficiálního Západu oslav vítězství v Moskvě, který by musel, kdyby používal stejné nebo podobné měřítko, bojkotovat různé oslavy USA i části Evropy, NATO, pro jejich zlé skutky, dezinformace a agresi v Srbsku (1999), Iráku (2003), Libyi (2011), Sýrii (2011– dosud), pro přípravu krize v Ukrajině. A za použití smrtícího ochuzeného uranu v Srbsku, Bosně, Iráku.

Znalci moderních zbraní byli jistě u vytržení, když na konci vojenské přehlídky se objevily nové zbraně Ruska, s novými jmény, např. nový tank T 14 Armata, použitelný prý i za jaderné války, samohybná houfnice Koalicija s předlouhou hlavní, nový transportér Bumerang, „lovci“ tanků“, atd. atd. Impresivní byla i letecká přehlídka bojových helikoptér, bombardérů, stíhaček, obdivuhodný přelet řady tankovacích letadel, která za sebou „táhla“ benzínem zásobovaná letadla. Proletělo i jedno tankovací letadlo, na které byla napojena DVĚ letadla. Putinova moskevská vojenská přehlídka byla skutečně impozantní až fantastická, ukázala (a zřejmě i chtěla ukázat) sílu Ruska a jeho odhodlání být i nadále přední světovou velmocí. I když musela stát moře peněz a obrovskou organizační námahu, ale povedla se dokonale, prostě velmi stála za to.

Po ukončení vojenské přehlídky proběhla ještě nevšední, emocemi a odhodláním nabitá, snad až půlmilionová spontánní manifestace podpory své vlasti, Ruska, obyvatelstva Moskvy. Nějak před začátkem té manifestace procházel bulváry tzv. Pluk nesmrtelných (bessměrtnyj polk), který představovalo prý kolem 300 000 lidí, kteří nosili před sebou obrazy svých drahých, kteří zahynuli nebo byli zraněni, bojovali ve Velké vlastenecké válce. Nesl tam obraz svého otce i prezident Putin, který se k „nesmrtelnému pluku“ připojil na Rudém náměstí. Jeho otec byl těžce zraněn při obraně Leningradu. Ten pochod „pluku nesmrtelných“ vznikl v roce 2012 v Tomsku.

Po bohatém obědě v útulném „Českém domě“ nás odvezli do dost vzdáleného a rozsáhlého Muzea Velké vlastenecké války, jehož výstavba začala v roce 1995, ještě za ne zcela bezchybného prezidenta Jelcina. Všude bylo mnoho lidí, dlouhé fronty u vchodů. Nás, válečné veterány z Česka, všude ochotně pouštěli bez čekání. A tady jsem zažil nevídanou věc. Děti, snad ve věku pět až deset let, část z nich ve vojenských uniformách, nám LÍBALY ruce, dostávali jsme od nich ZÁPLAVY karafiátů a růží. Měli jsme velmi výřečného ruského průvodce, který neváhal i zazpívat části starých frontových písní během výkladů. Velmi působivá byla dioramata s neuvěřitelným a rozsáhlým znázorněním válečných událostí, s hloubkovým dojmem o tankové bitvě kolem Kursku, u Stalingradu, včetně spojení dvou sovětských armád, které obklíčily 6. německou armádu. V dioramatu o blokádě Leningradu nám pustili i zvukové efekty výbuchů, hvizdotu kulek v prostředí zkázy města, které se nevzdalo, i když tam hlady zemřelo na 600 000 jeho obyvatel. Krajně přesvědčivý byl pohled na poslední dny Berlína s tanky, děly, mrtvými, pobořeným kancléřstvím… Vše to ve velikých rozměrech 20–30 i více metrů s perfektní iluzí hloubky. Jímavá byla „moskevská Pieta“ v sále, kde ruská matka z bílého mramoru pláče nad mrtvým synem. Tam jsme položili tu záplavu kytek, které jsme dostali od dětí i dospělých…Pak tam byly i obrazy vítězných maršálů Koněva, Rokosovského, Žukova… Hrůzné obrazy z projevů války, okupace, ničení všeho – a všude náš výmluvný, občas zpívající průvodce. A kolem davy celkem nehlučných dospělých i dětí, plných zájmů i otázek včetně těch kladených nám, veteránům z Česka.

Venku pokračovalo krásné, slunečné počasí, které zajišťují letci různými přípravky rozprašovanými v atmosféře, v oblasti, kudy se „šíří počasí“ ve směru na Moskvu. Obrazně řečeno „rozpouštějí“ oblaka. Tato „příprava počasí“ prý stála několik desítek milionů euro. Ale stálo to za to. Plni dojmu z obrovského muzea jsme se dívali před odjezdem našeho autobusu na Moskvu. Upozornili nás na oblast „všelijak tančících výškových staveb“ v Moskvě, ne nepodobných výškovým stavbám z Abu Dhabi. Pak se zase ukázal „ostrov“ vyloženě výškových staveb. Všude záplava aut, na které i tady nadávají, že jich je už moc. Široké bulváry však usnadňují jejich přesuny. Policistů bylo všude dost. Moskva, její užší část, má teď přes 9 milionů obyvatel, její širší část prý až 15 milionů. Vzhledově i výstavbou se moc změnila, v kladném smyslu, během těch 30–40 let, co jsem v Moskvě nebyl.

Projížděli jsme moskevskými bulváry i běžnými ulicemi, všude záplavy lidí, přes řeku byly vidět Kreml a jeho historické, impozantní stavby, kouzelný chrám Vasilije Blaženého. Na řadě míst byly ještě zátarasy, kam auta nemohla, protože by se jen těžce probíjela záplavami lidí. A nás čekaly „Český dům“ a otázka, kdy se dostaneme na letiště. Věděli jsme totiž, že prezident Zeman, který sice už byl s ostatními státníky na recepci u prezidenta Putina, má s ním ještě schůzku nějak k večeru. My jsme byli už sbaleni, seděli jsme v jídelně, večeřeli, popíjeli české pivo a povídali si plni dojmů. Přišel nás pozdravit a dát nám naději, že nebudeme dlouho čekat, vojenský přidělenec našeho velvyslanectví, velmi příjemný podplukovník Tomáš Z., jehož koníčkem byla historie – povídal jsem si s ním o problémech Kosova a Balkánu vůbec. Přišel i zástupce našeho velvyslance Martin K. s řadou informací o dnešním dni, ptal se, co se nám nejvíce líbilo. Ředitel „Českého domu“ mgr. Jiří P. byl „spokojen s naší spokojeností“ během našeho pobytu v jeho Českém domě.

Povídal jsme si o té záplavě dojmů s veterány. Všichni jsme byli dojati, jak nám děti líbaly ruce a dávaly kytky. A dívaly se na nás tak upřímně, s úctou. Nebyl jsem si jistý, že by se chovaly stejně i děti jejich věku u nás. Jsou zřejmě už jinak vychované.

Konečně se vrátil i náš pan prezident ze setkání s prezidentem Putinem. Brzy po jeho návratu přišel „kýžený povel“, že se jede na letiště Vnukovo… Kolona s blikačkami vpředu se rozjela širokým bulvárem. Chvíli jsme se o překot bavili, pak naše myšlenky obsadily nesčetné dojmy a ztichli jsme… A už tu bylo Vnukovo, naše letadlo už čekalo… Nastoupili jsme zadním vchodem, pan prezident a jeho užší suita tím předním… Celkem bez povinné prohlídky, vždyť jsme se všichni znali.

Pane prezidente, dámy a pánové, připoutejte se… Vzlétáme…“

Ve výšce 11 500 metrů nad zemí jsem přivřel oči a viděl znova ty nekonečné řady pochodujících odhodlaných vojáků s jejich mírným, ale pevným úsměvem na rtech. Kéž by po celém světě pochodovali a lehce se usmívali vždy jen v mírových přehlídkách včetně těch nových zbraní…Jak na Východě, tak i na Západě… Připil jsem na to gin-tonikem, tomu míru, rovnoprávnosti – a svým milým, tam dole, na zemi.

Na kbelském letišti jsme přistáli kolem půl dvanácté v noci. Byl jsem vděčný za těch řádově 30 hodin cesty i pobytu v Moskvě, za vzrušující vojenskou přehlídku a návštěvu Muzea Velké vlastenecké války – i za neuvěřitelnou zkušenost, že nám, válečným veteránům, tam děti z úcty a vděčnosti líbaly ruce. Doma, u Branka a jeho rodiny, jsem byl něco po půlnoci, už 10. května. Všichni kromě Branka už spali. S Brankem jsme si povídali při skleničce vína snad do dvou hodin. Vzpomínali jsme na Dobru, na mého tatínka a maminku, na Dobřiny rodiče, že se na nás asi dívají tam odněkud, z daleka…

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: rp

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jaroslav Hutka jde k soudu. A vás zve také. Kdyby prohrál, bude muset...

22:04 Jaroslav Hutka jde k soudu. A vás zve také. Kdyby prohrál, bude muset...

Písničkář Jaroslav Hutka na svém facebookovém profilu zve lidi, aby se dostavili k Obvodnímu soudu p…