„Ať si o tureckém prezidentovi Recepu Erdoganovi kdokoli myslí cokoli, je mistrem svého řemesla. Nyní se ale vydává na cestu, o níž toho možná moc neví ani on sám,“ poznamenala Spencerová. 

Konstatuje také, že v uplynulých patnácti letech dokázal Erdogan vyhrát ve všech 11 hlasováních, která se konala, zvítězil i ve 12. testu – v nedělním referendu. „Turci rozhodovali o reformě politického systému. Návrh mimo jiné předpokládal zrušení funkce premiéra, jehož pravomoci by převzal sám prezident, který by jmenoval vládu, stejně jako soudce nebo prokurátory. Současně měla s konečnou platností skončit i ‚éra vojáků‘, kteří zemi kdysi – bez západních námitek vůči absenci demokracie -- vládli pevnou rukou, ale nově už by nesměli zastávat jakékoli státní nebo politické funkce," popisuje Spencerová s tím, že turečtí voliči si tyto změny těsnou nadpoloviční většinou odhlasovali. 

Erdoganovy snahy o všemocnost podle jejích slov narazily na nesouhlas především na kurdském jihovýchodě země a prohrál také v pěti největších městech, byť v Istanbulu a Ankaře jen těsně. „Svůj mimořádný význam má přitom skutečnost, že ‚zahraniční‘ Turci Erdogana podpořili výrazněji než ti ‚domácí‘: V Německu jich pro reformu hlasovalo 63 procent, v Nizozemsku 70 procent,“ dodala Spencerová.