Agneša Kalinová se narodila v Prešově v asimilované židovské rodině v období první Československé republiky a její rodiče si v sobě ještě nesli kus rakousko-uherské monarchie. Dětství a mládí prožila v meziválečné éře, v níž se dostaly ke slovu kulturní a umělecké avantgardy i fašismus. Celou její rodinu krutě zasáhla druhá světová válka a holocaust. Transportu do Osvětimi unikla ve svých osmnácti, když ji rodiče propašovali z Prešova k příbuzným do Budapešti a ti ji na dva roky ukryli v katolickém klášteře: "Moji rodiče nikam ujet nemohli a ani nechtěli – hlavně kvůli babičce, která byla po operaci nádoru v tlustém střevě, a měla dokonce umělý vývod. Máma ji opatrovala. Babičku nebylo možné nikam brát s sebou. A ještě nepředstavitelnější pro naše bylo, že by ji nechali samotnou… Na chvíli rozloučení si vůbec nepamatuju. Nemám na to žádnou vzpomínku, žádný poslední pohled na rodiče, nic..." Po válce se pak Kalinová musela vyrovnat s tím, že se se svou rodinou už neshledala.

„Nedožité životy“ svých rodičů, jak poznamenala v jednom z rozhovorů, nesla s sebou stále. Ale naučila se s tím žít. V části knihy věnované poválečné době, kdy věřila, že nová společnost bude svobodná a že komunistická strana nedopustí návrat nacionalismu, vzpomíná na studia, rodinný život s manželem, o 11 let starším divadelníkem Ladislavem Jánem Kalinou, pod jehož vlivem se vydala na dráhu překladatelky a novinářky.