Před čtrnácti dny vyšel v deníku Echo24 rozhovor s ekonomkou Hanou Lipovskou, novou členkou Rady ČT. Zaznělo v něm mnohé, ale došlo i na kauzu udávání v Lidicích. „Chci věřit, že redaktoři z Reportérů ČT nebo z publicistiky nejsou a priori přezíraví. Oni si jen žijí ve svém světě, kde se mluví jejich řečí. V tomto ohledu je přímo vzorová kauza Lidice,“ tvrdila Lipovská.
„Kdyby se to dostalo na stůl mně, tak bych sestavila tým složený z různých historiků. Pozvala bych do něj autora tvrzení Vojtěcha Kyncla, proti němu archiváře Vojtěcha Šustka (kritik Kynclovy hypotézy – pozn. red.) a další. Chtěla bych detailní, nezaujatý rozbor situace, ptala bych se, jestli se skutečně dá tak suverénně konstatovat, že matka dodnes žijící paní Šupíkové byla udavačka, a když ne, tak proč tam četníkovo tvrzení nebylo zpochybněno. Chyba se může stát každému z nás. Ale v kauze Lidice absolutně nebyl zájem ani se omluvit, ani to zmírnit,“ tvrdila nová radní.
A dnes byla ve stejném médiu zveřejněna odpověď Marka Wollnera, dramaturga pořadu Reportéři ČT, který je za kauzu kritizován. Ten pro začátek uvedl, že se k výrokům radních nerad vyjadřuje, ale nyní udělá výjimku, čímž zároveň odpoví dalším kritikům.
Wollner poukazuje na to, že emotivní reakce vzbudila reportáž až o 4 měsíce později. „Aféra se naplno rozjela, teprve když Jana Bobošíková dovedla do svého studia ženu, na které chtěla demonstrovat naši nelidskost. Jenže paradoxem je, že nebýt moderátorky a zároveň předsedkyně lidické organizace ČSBS v jedné osobě, svět by tu ženu dodnes neznal. Marketingově to byla od Jany Bobošíkové dokonalá práce. Téměř,“ obviňuje moderátorku XTV.
Wollner uvádí, že se Lidickou tragédií v pořadu Reportéři ČT zabývají opakovaně a dává příklady. A jako publicistický pořad hledají nové úhly pohledu či zapomenutá fakta. Dramaturg Reportérů také tvrdí, že v Česku se tématu Lidic historici dlouho vyhýbali a kniha Vojtěcha Kyncla Lidice – Zrození symbolu je první „skutečně vědeckou publikací“ na toto téma. „Má přes 600 stran a je odborným dílem se vším, co k tomu patří. S poznámkovým aparátem a pečlivou prací s prameny,“ vychvaluje Wollner publikaci, ze které čerpal a dodává, že tedy zdroje pro reportáž byly více než dostatečné.
Fotogalerie: - Jmenování soudců
Šéfredaktor reportážní publicistiky dodává, že Kynclovu práci vydala a schválila ji Akademie věd v roce 2016. „Monografie byla vybrána do celonárodního hodnocení výzkumných organizací Rady pro výzkum, vývoj a inovace jako excelentní výsledek (významná publikace) Historického ústavu AV ČR. Práce z tohoto programu jsou metodickým vodítkem pro potřeby vlády,“ říká s tím, že se za tento pramen postavily akademie věd a Památník Lidice.
„Přijala ji vládní Rada pro vědu, výzkum a inovace. Takovéhle zdroje jsou pro seriózní novináře dostatečnou zárukou, že nejde o žádný ‚nesmysl‘ nebo fake. Ještě připomeňme, že kniha je na světě od roku 2016. Dokud jsme na její existenci neupozornili v reportáži, žádné žhavé historické polemiky se o ní nevedly,“ uvádí dramaturg Reportérů ČT.
Psali jsme:
Dále Wollner vysvětluje, že vyvažování, tedy v tomto případě, že by kromě Kyncla mluvil i archivář Šustek, praktikují jen pokud jde o politiku. „V historii, zvlášť když se jedná o přísně vědeckou práci, je to novinka. Možná se to ve věku kulturních válek a s novou sestavou radních stane postupně v ČT novým standardem. Ale v žánru publicistické reportáže by to byla praxe dost scestná. Na takové polemiky jsou totiž jiné žánry,“ dodává uštěpačně. Nejde prý o to, že by Kynclovu práci konfrontovat nechtěli, ale dle Wollnera nebylo s čím a s kým.
Fotogalerie: - Věčný performer Kohout
Dramaturg se pak zaměřil na osobu Vojtěcha Šustka, který Kynclovy závěry zpochybňuje. Připomíná, že dotyčný je archivář, nikoliv historik. A to, co říká, prý nemá doložené fakty. „Jeho studie, sepsaná v roce 2018 do Slánského obzoru, není v žádném smyslu stejná váhová kategorie jako Kynclova vědecká monografie,“ míní a dodává, že Šustek operuje s údajnými psychologickými motivacemi četníka Ressla, ale nemá prameny, které by jeho teorii, že četník svedl udání na lidickou ženu, potvrdily.
„Pro tohle Šustkovo obvinění zcela bezúhonného četníka, který musel být prověřován stejně jako jeho nadřízený, nebo dokonce zvlášť proto, neexistuje jediný dobový pramen. Jen Šustkova ‚psychologie‘. Ale může taková fabulace bez konkrétních faktů postačovat k dehonestaci člověka, který během důkladných poválečných prověrek získal osvědčení státní spolehlivosti?“ ptá se Wollner. Kdyby žili Resslovi potomci, prý by se úspěšně soudili o poškození dobrého jména.
Wollner se také táže, proč Ressl, když se chtěl vyhnout stíhání za deportovanou židovku, o ní prostě nemlčel. „Štěpánka Mikešová žila ve vesnici osaměle, bez rodiny a její osud by prostě zanikl v osudech tisíců jí podobných, které nacistická mašinérie likvidovala na základě konečného řešení,“ míní.
Fotogalerie: - Přísně utajovaný objekt
„Proč by Ressl udělal ze všech věcí právě tu jedinou, která by ho před soud nepochybně přivedla? Copak se po válce o Lidických nehovořilo jako o ‚svatých‘? Copak by se prolhaný četník, který by z jedné z těch svatých kvůli vlastnímu prospěchu udělal udavače, nestal právě kvůli tomu předmětem obvinění? Proč by proti němu nesvědčila křivě obviněná Doležalová? Proč by nesvědčili jiní Lidičtí? Zvláštní,“ shledává dramaturg. A to, že četník záznam do kroniky uvedl až v roce 1946, vysvětluje jednoduše, četníci údajně během protektorátu kroniky z úředního nařízení neměli a vrátili se jim právě až po válce. A podle Wollnera není možné, že by Ressl nevěděl o tom, že Doležalová se vrátila z koncentračního tábora, protože seznam vyšel v Právu lidu v roce 1945.
„Udělat si alibi zrovna tímto způsobem, na úkor ženy, která se z koncentračního tábora vrátila jako jedna ze 143 žen, by tedy bylo nejen sebevražedné, ale i hloupé,“ tvrdí. A obviňuje Šustka, že ignoruje to, co se mu nehodí do krámu. Spor o Kynclovu práci se prý vést může, ale pokud možno odborně, fakty, ne fabulacemi. „A hlavně – náhlé probuzení sporu po odvysílání reportáže by se zpětně nemělo používat jako klacek,“ přeje si Wollner.
Lipovská zmínila, že by se měli Reportéři ČT omluvit, ale i to Wollner vyvrací. Uvedl, že dceru údajné udavačky, jež vystoupila v show Jany Bobošíkové, požádali o rozhovor, a když odmítla, tak ji dále neobtěžovali. „Knihu Vojtěcha Kyncla přitom znala, historik jí dokonce ještě před jejím vydáním seznámil se svými archivními nálezy ohledně její matky a ona s jejich publikací podle jeho svědectví souhlasila. Do žádného konfliktu s ním za celé čtyři roky od vydání knihy ani náznakem nešla,“ říká dramaturg pořadu, který reportáž, o kterou se vedou spory, odvysílal. Také se o ní v pořadu nezmínili, protože jí chtěli zachovat anonymitu, neboť s údajným udáním své matky neměla nic společného. Wollner svůj pořad také obhajuje tím, že etický panel ČT a RRTV neshledaly žádné pochybení.
Fotogalerie: - Kladno, Lidice, vlasovci
K závěru kritizuje dramaturg Lipovskou za její vztah k Janě Bobošíkové a samotnou Bobošíkovou. „Napřed se (Bobošíková) jako předsedkyně lidické organizace ČSBS postavila do čela protestu proti šéfce Památníku Lidice Martině Lehmannové, potažmo proti naší reportáži, a pak si ve stejném kuse zahrála nestrannou roli moderátorky, která s hostem ve studiu (Marií Šupíkovou) předstírá rozhovor na dané téma. To je takový typ aktivismu, který by nikomu v žádném slušném médiu na světě neprošel,“ tvrdí Wollner. A dodává, že Šupíková sama pořad neodsoudila, protože ho neviděla. To prý obstaraly „hnojomety“ v alternativním médiích „v čele s Parlamentními listy“.
Na závěr zmínil, že se bude kauza řešit na volebním výboru. Což označil za „politické grilování s podporou alternativních médií v zádech“. A jako důkaz, že „celé tohle grilování a vláčení nás po poslaneckých výborech nemá se zájmem o historii a poctivou žurnalistiku nic společného,“ upozornil, že příběh o udání publikoval iRozhlas a žádný rozruch to nevzbudilo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kas
