Je ironií osudu, že černé a bílé Američany v současném rasovém chaosu rozdělila zjevná lež, podle které byl černošský mladík Michael Brown zastřelen do zad bílým policistou v Missouri. Ale to ještě nebylo nic proti tomu, co se strhlo poté, co byl prchající Afroameričan zastřelen bílým policistou v Jižní Karolíně. Nikdo se přitom nepozastavuje nad tím, že v Alabamě zastřelil černošský policista neozbrojeného bílého mladíka, přičemž byl zproštěn obvinění. Ve stejný čas, kdy byl obvinění zproštěn i bílý policista, jenž zastřelil zmíněného Browna.
Jaká je naděje, že dostane prostor pravda a racionalita ve světě, který ovládají předsudky mnohem více než vzájemné porozumění? Po zhlédnutí videa z Jižní Karolíny odsoudili onoho bílého policistu ve stejné míře běloši i černoši, konzervativci, stejně jako liberální komentátoři. Ukázalo se však, že moment vzájemného souladu byl velmi pomíjivý a do popředí se opět dostal postoj „my proti nim“. To se jasně ukazuje ve chvílích, kdy se Afroameričané vymlouvají na otroctví. To přitom není žádný argument pro neomluvitelné chování v ghettech. V širším slova smyslu je to únik od zodpovědnosti za katastrofální sociální politiku v posledních padesáti letech.
Celý text v angličtině najdete ZDE
Každý, kdo chce objektivně srovnávat, by se měl podívat na prvních sto let následujících po skončení otroctví a prvních padesát let po explozivním růstu sociálního státu po roce 1960. Těžko byste před tímto rokem hledali takové násilné nepokoje, jakým jsme čelili v posledních měsících. A ještě mnohem méně jich bylo v pěti dekádách po roce 1965, kdy se zemí přehnalo několik vln násilí. Dozvídáme se, že tyto nepokoje jsou důsledkem chudoby v černošské komunitě a rasismu mezi bílými Američany. Ve skutečnosti je to lživá výmluva, protože tyto dva aspekty byly před rokem 1960 mnohem závažnější. Přitom násilných trestných činů uvnitř ghett bylo mnohem méně.
Vražd v rámci afroamerické komunity bylo v oněch tolik kritizovaných padesátých letech minulého století mnohem méně než po oslavovaných šedesátých letech. Řečí čísel šlo o dvojnásobek. Většina černošských dětí žila před rokem 1960 v úplných rodinách. Dnes je tomu přesně naopak. Podobné trendy se však netýkají jen černých Američanů. Podobně na tom byla v téže době také britská nejnižší bílá třída. Stačí si ostatně přečíst „Život na dně“ od britského lékaře Theodora Dalrympleho, který tehdy pracoval v nemocnici nacházející se uprostřed bílé chudinské čtvrti.
Není možné vzít určitou část lidí a dovolit jim, že nemusí dodržovat běžné pracovní návyky, normy chování a vedle toho je zbavit osobní zodpovědnosti. Je zřejmé, že v důsledku toho takovou komunitu absolutně zničíte. Ničím neopodstatněné dotování vybraných lidí z nich udělá hospodářská zvířata, která pouze čekají, až je štědrá ruka sociálního státu nakrmí. Nelze potom očekávat, že se budou rozvíjet jako lidské bytosti, které budou schopny čelit běžným životním výzvám.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pro
