„Byl jsem odborný asistent tady kousek na Právnické fakultě, byl jsem na půl úvazku v Literárních novinách a byl jsem tajemník interdisciplinárního týmu Československé akademie věd pro reformu politického systému,“ vzpomínal Pithart, co v době pražského jara dělal. Přiznal, že od roku 1960 nebo 1961 byl v komunistické straně. „Pro mě to tehdy nebyl žádný problém, ať si každý myslí, co chce,“ dodal.
Pithart následně odsouhlasil Čulíkovi, že tou dobou jediní, kdo s celou situací mohl něco udělat, byli komunisté. „Je to tak. A mně trošku vadilo, že si to málo uvědomují, že může být slyšen jen ten jejich hlas. A že jsou takoví, kteří by také rádi něco řekli. A trvalo dost dlouho, než dostali příležitost,“ míní Pithart.
Následně hovořil také o vzdělanosti a o tom, že tenkrát si lidé mohli vybírat, které noviny, které časopisy bude člověk číst. "A věděli jsme, že ty noviny a časopisy mají svého šéfredaktora. Věděli jsme, kdo to je. Znali jsme ty autory. Mohli jsme se daleko lépe orientovat,“ míní k tehdejší mediální scéně Pithart. A poukazuje na zlo dnešní doby – anonymitu.
„My nemáme dneska ty noviny, které by měly jasnou linii, redakční radu, šéfredaktora... Teď je docela pokus Deník N, tam je všechno jasné, bez toho se nehneme,“ podotkl a dodal, že on sám se rozhodně nechytil do sociálních sítí.
Své pak Pithart také řekl k normalizaci. „Bohužel po pražském jaru přišla okupace a ta změnila osud nás všech. Jsem přesvědčen, že okupace a následující normalizace determinuje naše poměry a to, jací jsme, do dneška. Z normalizace jsme se nevzpamatovali do dneška,“ dodal. „Pražské jaro bylo pozitivní, ale nestačily se přijmout zákony, jen se snilo. Nic se neudělalo...“ míní.
Závěrem se pak Pithart ještě jednou vyjádřil k pražskému jaru. „Zdůrazňuji tu dobu nadějí. To byla jediná doba, kdy já jsem věřil, že svět může být lepší a že my tomu můžeme pomoci. A je docela smutné, že jsem pak tenhle pocit nikdy znovu nenabyl,“ uzavřel Pithart.
Psali jsme:
autor: vef
