Mezi Blatnem, nejjižnější obcí Ústeckého kraje, a osadou Stebno spadající pod Kryry se uskutečnila akce, která měla větší význam, než by se na nelidnatém místě mezi poli dalo čekat. Hojná účast desítek lidí, kteří se na půli cesty v této části lounského okresu sešli, dávala tušit, že čerstvě odhalená zrekonstruovaná socha „Ecce homo“ z roku 1770 má větší symboliku než jen přínos do památkové péče. „Když slyším historii, která se váže k této soše a tomuto kraji, nacházím v tom několik zajímavých momentů, které se týkají vlastně nás všech,“ poznamenal koneckonců na začátku kněz Richard Polák, který posléze mluvil o donášení, komunistickém režimu a přimlouval se za zacelení srdcí Čechů a Němců.
Kdo nemá minulost, nezaslouží si budoucnost
Také místostarosta Kryr Miroslav Sahulka ve svém úvodu komentoval mnohem více něco jiného než samotný sochařský artefakt: „Můžeme být vděčni za to, že se nám tu děje taková věc, která není normální: Z této oblasti byli většinou starousedlíci vysídleni. Dalo by se říci, že všichni jsme tedy ‚náplavy‘,“ připomněl, že se ocitáme v části takzvaných Sudet, odkud bylo v minulém století vysídleno německé obyvatelstvo (dodnes zde o tom mnozí nacházejí doklady ve svých domech). Přesto se místní „přistěhovalci“ angažují v zachování historických hodnot více než mnohde samotní rodáci a patrioti.
„Kdo nemá minulost, nezaslouží si budoucnost. Takže my se vracíme ke kořenům této oblasti. I když jsme tu ‚noví‘, jsme tady rádi a můžeme říci, že jsme vděčni za to, že se zde takové věci dějí,“ dodal ještě místní politik před sochou, o kterou tu především šlo.
Příběh „unesené“ sochy a správný čas
Mezi přítomnými nechyběl starousedlík a milovník historie, třiaosmdesátiletý František Václav Jelínek. On jediný po dobu téměř šedesáti let věděl, kam se v roce 1958 dotyčná socha ztratila, když ji v noci srazili na zem a zničili opilí výrostci. On sám byl tehdy mladým mechanikem letounů v základní vojenské službě, dostal zrovna propustku domů. O rozbité soše zbičovaného a trny korunovaného Ježíše Krista, která několik století stávala na podstavci a strážila cestu u silážních jam, mu řekl otec. Mladíka to trápilo a spolu se ještě večer vydali a kusy poničeného a rozpadlého díla tajně posbírali, aby je uchránili. Až do doby před dvěma lety o tom dnes již letitý důchodce, který býval agronomem, nikomu neřekl. „Vím, že ležela schována příliš dlouho. Ale byly to složité časy a stále jsem se bál, že pořád nepřišel ten správný čas,“ řekl k tomu, když se o soše zmínil členům Okrašlovacího spolku Stebno 2020.
František Jelínek (uprostřed), který od roku 1958 do roku 2017 skrýval sochu trpícího Ježíše ve své stodole. Foto: Lucie Bartoš
Členové spolku totiž v roce 2017 prázdný podstavec po ztracené soše osadili litinovým křížem s ukřižovaným Ježíšem, aby „zalátali“ prázdné místo po chybějícím sakrálním objektu. Ke starému pánovi, který se v komunistickém i postkomunistickém režimu bál o „ukradené“ soše říci, se informace dostala díky novinám. Teprve po 59 letech tak díky tomu došlo k objevu původního pískovcového Krista, jehož torzo a jednotlivé díly se podařilo během uplynulých dvou let profesionálně zrenovovat v restaurátorské dílně v Kozojedech. „To, že ji Jelínkovi schovali do stodoly do sucha, ji uchránilo před kyselými dešti 70. a 80. let minulého století. Jen proto zůstal kámen v překvapivě dobrém stavu,“ podotkl umělecký řemeslník Daniel Jahoda.
Poznat všechny současné „Jidáše“, kteří donášejí…
Sochu po jejím usazení na původní místo z roku 1770 přijel nyní posvětit kralovický kněz Richard Polák, který ve svém proslovu neopomněl rovněž zmínit těžkou dobu komunismu.
„Jsou různé druhy války. Zdá se, že ta jednodušší válka je, když na sebe lidé střílí na dálku. Jedni jsou zakopáni tady, druzí tam. Vidíme, kdo je nepřítel. Ale mnohem těžší válka je, když nevíme, kdo je nepřítel. Nejhorší je válka občanská. Tento kus země zakusil občanskou válku, protože lidé, kteří tady žili vedle sebe, Češi a Němci, tady spolu žili stovky let, naučili se spolu vycházet. Byl tu nějaký modus vivendi. Někdy se i brali mezi sebou, žily tu smíšené rodiny. A pak přišla válka a ti, kteří vedle sebe žili, viděli si do talíře, znali se důvěrně, na sebe začali střílet. Začali na sebe donášet. Začali si ubližovat. A to je i příběh Ježíšův,“ míní.
Pojítko objasnil tím, že vysvětlil, odkud se bere tento typ zobrazení Ježíše sedícího, trpícího, odsouzeného: Jde o vyobrazení chvíle, kdy se Ježíš nachází zrovna na nádvoří, kde s ním probíhá soud. „Vojáci si z něj dělají legraci. Říkají: když jsi král, tak tě také patřičně vyzdobíme. Dávají mu rudý plášť a místo žezla mu dávají do ruky rákos, aby se tak posmívali jeho titulu židovský král. V tuto chvíli zakouší zlo, které je přítomno v člověku. V člověku není jen dobro, ale také zlo. Víte, Ježíš byl uprostřed války, uprostřed boje mezi dobrem a zlem. Sám zakusil moc hříchu na svém těle.“
Můžeme si prý položit otázku, když si mezi dvanáct spolupracovníků vybral Jidáše, zda viděl už do jeho srdce a věděl, že on bude tím, kdo ho zradí. „Když si pro Ježíše krátce před jeho ukřižováním a jeho odsouzením přišli na Olivovou horu do Getsemanské zahrady, bál se, co s ním lidé budou dělat. A Jidáš vlastně přichází a má domluveno s těmi, kteří chtějí Ježíše zatknout, že jim na něj ukáže tím, že ho políbí. Ježíš mu říká: ‚Jidáši, polibkem zrazuješ syna Božího?“ To je velmi aktuální. Kolikrát manželé si dávají pusu, a přitom se zrazují. Ježíš je zrazen svým nejbližším učedníkem, a to polibkem. Jidáš na něj donáší. I této krajiny se dotklo donášení. Občané na sebe donášeli v minulém režimu. Dokonce za to někteří brali peníze,“ poukázal na jidášské praktiky, které nevymizely ani po staletích.
Donášení se báli i mnozí přátelé zachránce Františka Jelínka, jak vzpomíná na chvíle, kdy o nalezené soše v roce 1958 řekl sousedům. V té dobu komunističtí pohlavárové totiž pronásledovali katolíky a taková péče o náboženský fundament mohla být „po zásluze potrestána“. „Šli jsme se sochou za panem Janoutem, aby se schovala do bezpečí. Ale on se bál s ní ve dne něco dělat. Tak jsme ty nalezené části přivezli na káře večer, ale když to zjistila paní Janoutová, poslala nás pryč. Tak jsme sochu uskladnili nakonec u nás na dvoře v kůlně,“vzpomíná si ještě dnes Jelínek, který hlavu sochy Ježíše našel o dost později a také ji pak ukryl.
„Lepší je někdy padnout na divoké zvíře než padnout do rukou lidí, zní jeden žalm,“ nadhodil také kněz Richard Polák.
Lidé si mohli na fotografiích prohlédnout, v jakém stavu se socha dochovala a jak ji dostali restaurátoři. Foto: Lucie Bartoš
Je třeba obnovit tvář země, zaznělo v krajině česko-německých jizev
Poté poprosil Boha, ať na tomto místě lidé nacházejí světlo v temnotách. Přidal svou vzpomínku na končící léto, které trávil mimo jiné na poutním místě v Bosně v Medžugorii. Jde o jedno z nejznámějších katolických poutních míst v Evropě, které ročně navštíví jeden až dva miliony poutníků.
„Jezdím tam poslední léta a hodně tam zpovídám. Velké porce dne trávím ve zpovědnici, množství lidí se zpovídá, z celého světa. Víte, mělo by zde také zaznít: Zlo nemá poslední slovo také proto, že můžeme (přijít k Bohu, kterého člověk zradil) a žádat o odpuštění. Zažil jsem tam úžasné zpovědi lidí, o kterých si tento svět myslí, že jde o ztracené případy. To jsou nejhezčí zpovědi. Ti lidé ani pořádně nevědí, jak se zpovídat, ale touží přijmout odpuštění. Touží přijmout usmíření se s Bohem. Už chtějí odložit svůj hřích. Chtějí být čistí,“ naznačil farář, že i ti, kteří dnes podle nás nečiní pro ostatní dobro, mohou své pohnutky a svědomí změnit.
O kousek dál, kam byl do pole ke dvěma kaštanům z podstavce přesunut krucifix, připomněl, že i tato „škatulata, hýbejte se“ jsou pro zdejší severočeské území typická – mínil tím odsuny Čechů, následně odsuny Němců v minulém století. Při svěcení místa požádal, aby Duch svatý „zacelil srdce Čechů i Němců, uzdravil rány této krajiny“, proto také, že tvář této země potřebuje obnovu. Přimluvil se za rodiny: „Chceme, aby v našich rodinách také měla místo láska, která je pravdivá, čistá, ušlechtilá. Láska, která líbá a nezrazuje.“ Varoval před možnými „Jidáši“.
František Jelínek doplnil další paralelu, totiž fakt, že stojíme přímo na místě historického bojiště, které zde bylo, a také v místě úvozové cesty, kde kdysi vedla odnož Erfurtské stezky, která v nejstarších dobách udržovala hlavní spojení mezi Prahou a německým městem Erfurt. Tato vedlejší jižní trasa erfurtského tahu procházela přes Rakovník, Jesenici, Žlutice, Loket a v Jindřichovicích se připojovala k hlavní cestě. „Když v roce 1860 v celých Čechách vypukla selská povstání s Kozinou a dalšími, tak na tomto návrší mezi Blatnem a Stebnem se rozkládalo ležení. Tento památník je tu tedy dodatečně na počest rebelie, kterou tady vojáci ze Žatce zmasakrovali. Bylo tady údajně zabito asi padesát nevolníků, padesát zraněných a 322 jich zajali. Museli pak hrát kostku – každý desátý byl popraven. Potom se nahnali znova zpátky do Stebna. Tam museli přísahat, že budou robotovat zase šest dní. Tím se zde celý vývoj vrátil hrozně zpátky,“ zmínil.
Obec Stebno nedaleko Jesenice je mimo jiné jednou z nejstarších slovanských osad na území Čech. Právě v tomto regionu, o pár kilometrů dál u Podbořan, se pravděpodobně udála v roce 631 či 632 slavná bitva u Wogastisburku bojovníků Sámovy říše proti germánským vojskům franckého krále Dagoberta. Přímo u Stebna se také nachází světově významné naleziště Nouze, kde došlo v roce 2015 k ojedinělému nálezu keltského pokladu.
Nadace Občanského fóra a vzkaz, jak se máme chovat
S renovací sochy, která v těchto dnech poutá tolik pozornosti v zastrčeném koutku Podbořanska a oživuje historické paralely, které by neměly být zapomenuty, pomohla mimo jiné Nadace Občanského fóra. Přestože politické hnutí Občanské fórum, které vzniklo dva dny po začátku „sametové revoluce“, dávno zaniklo, nadační fond nesoucí i jeho název existuje nadále. Zabývá se výhradně dobročinnou obnovou památek a ochranou kulturního dědictví v České republice.
Zvláštní důraz klade na opomíjené a velmi zchátralé památky a ojedinělé kulturních projektů. Přispívá tak k zachování paměti krajiny a historie, a to zejména té mnohem starší, než je období listopadového převratu, jehož 30. výročí si letos připomínáme.
Fond poskytl Okrašlovacímu spolku Stebno 2020 na obnovu nalezené sochy pětadvacet tisíc korun. Přidal se Ústecký kraj – 65 tisíc. Zbytek do částky sto tisíc korun se uhradil z financí na činnost spolku od města Kryry. „Myslím, že nikdy není dostatek peněz na to, abychom zachraňovali takováto krásná díla našich předků, kteří nám chtěli naznačit, abychom se nějakým způsobem chovali,“ podotkl předseda spolku Tomáš Ratiborský.
Podle jeho slov, mimochodem, stále pro budoucí generace na památném místě se sochou Krista ještě jedna záhada zůstává: „Určitě naši předci měli nějaký zásadní důvod, proč tuto sochu usadili právě sem. Nám je to zatím utajeno, ale možná, že se někdy dopátráme toho, jakou to neslo symboliku, jaký to mělo význam.“
Socha Ecce Homo před zničením, asi ze 40. let minulého století (reprodukce z muzea v Kronachu).
Restaurovaná socha Ježíše z roku 1770 po obnovení v roce 2019. Pod ní přemístěný kříž, který soše uvolnil místo a přesunul se na podstavec, který zel prázdnotou o kus dál v poli, v místě někdejší Erfurtské stezky a bojiště selských bouří konce 19. století. Foto: Lucie Bartoš
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
