Právník Pavel Hasenkopf takové rozhodnutí nazval „Sofiinou volbou“. V přirozeném stavu bez pravidel, kde platí právo schopnějšího, bude platit, kdo nabídne víc nebo kdo si beztrestně vezme, co potřebuje.
Lidská společnost, nepsaná společenská smlouva, pravidla, jsou podle právníka vždy v zásadě o potlačení přirozeného stavu. Jenže lidská přirozenost má nějakou setrvačnost, pravidla mají nějakou únosnost. „Právo je jako přehrada mezi civilizací a anarchií,“ dodává.
„Pravidla, jaká požadujete, snad lze nastavit v malém měřítku, a neexistuje tam žádné objektivní kritérium, proto by to bylo politické, arbitrární rozhodnutí,“ pokračoval s tím, že společnost, která by taková pravidla nastavila ve velkém, by byla cynickou společností, jež by se brzy zhroutila – od takových pravidel je totiž jen krůček k „povolené délce dožití“. „To je přece nerovnostářské a diskriminační, že někdo umře v 60 a jiný v 80… budeme tedy všechny uspávat v 70?“ táže se.
Pokud by se stanovila nějaká taková pravidla, vyvstává otázka, zda se dodrží tato pravidla, i pokud půjde o vás osobně či vaše příbuzné. „Cílem společnosti má být i to, aby se nikdy nedostala do situace, kdy by musela taková pravidla určit. Protože tahle pravidla by nevydržela setrvačnost k přirozenosti, protrhla by se jako přehrada,“ je přesvědčen Hasenkopf.
„Takže odpověď zní: nikdo by neměl stanovit taková pravidla, protože pokud bychom je potřebovali v praxi, stejně by převážila anarchie,“ dodává právník závěrem.
Advokátka Daniela Kovářová je toho názoru, že odpovědi na tyto otázky nelze v dnešní době nechat otevřené, byť jejich nalezení není ani jednoduché, ani nekontroverzní.
Vyžaduje to prý podobné uvažování a přístup, jaký s sebou nese vývoj a testování samořiditelných vozidel. „Podobně jako nelze nechat odpovědnost na programátorech, nemůžeme se odpovědím na výše uvedené otázky vyhnout jejich popřením nebo odmítnutím o řešení uvažovat,“ upozorňuje.
Stejně tak je „vrcholně zbabělé“ zbavit se přemýšlení nad odpověďmi přenesením odpovědnosti na zdravotnický personál nebo ošetřujícího lékaře. „Tento přístup totiž vedle přílišné zátěže zdravotníků a jejich morální odpovědnosti vyvolává též nepředvídatelnost a riziko následných sporů o náhradu škody,“ podotýká advokátka.
Nutností jsou proto společenské debaty, vypracování úvah a filozofických, etických, morálních i právních východisek a posléze jejich předložení Parlamentu ČR, který by zásady a postupy schválil ve formě zákona.
Lékaři a zdravotníci i tak budou ve značně obtížné situaci. „Hippokratova přísaha jim ukládá činit v každé situaci vše pro záchranu každého jednotlivce,“ připomíná Kučerová. Přijatá legislativní doporučení by proto měla obsahovat také výjimky pro výjimečné okolnosti a zdůrazňovat pochopení pro nestandardní řešení ve vysoce zátěžové situaci.
Osobně by v každém případě uvítala zachování pacientovy suverénní možnosti odmítnout léčbu, a to i za výjimečných okolností pandemie.
Mnohokrát na toto téma vedla debatu se svým otcem – gynekologem s šedesátiletou praxí, který byl několikrát v životě postaven osudem před volbu mezi záchranou života těhotné ženy a jejího plodu. „Vždy zachraňoval matku, k čemuž jsou gynekologové vedeni intuicí, zdravým rozumem, zkušeností, praktickým pohledem i staršími kolegy,“ doplnila.
Podobné principy podle ní mají, znají a používají lékaři v celé zemi i dnes. „A stejně tak budou činit i v budoucnu. Možná bychom jim tuto kompetenci měli ponechat i nadále,“ dodala Kučerová, která pevně věří, že jsme schopni podobného přístupu i v otázkách, které nám klade dnešní situace.
Ombudsman Stanislav Křeček se zdráhal vyslovit v této věci jakýkoliv názor, jelikož se mu při formulování jakéhokoliv názoru vybaví desítky dalších, tento názor zpochybňujících.
„Rozhodně si ale nemyslím, že kritérium věku by mělo být rozhodující, a přikláním se spíše k představě, že by měla být zvažována kvalita dobrého života, kterou má pacient před sebou, nikoliv pouze jeho délka,“ zní jeho názor. Uvědomme si, že v praktickém rozhodování je to sotva použitelná rada.
V každém případě se zde může jednat jen o etické, ale nikoliv právní kategorie. „Jakékoliv opravné prostředky, soudní přezkum nebo ‚testy proporcionality‘ bych raději vyloučil,“ poznamenává s tím, že by to neodpovídalo lidské důstojnosti rozhodujícího a ani pacienta.
„Jde přece o téměř okamžité, nezbytné a nutné rozhodnutí, nikoliv o rozhodování typu mohu, ale také nemusím. Rozhodně si myslím, že by zde měly být vyloučeny jakékoliv úvahy o možné diskriminaci tak, jak tomuto pojmu v právu rozumíme. Právě z důvodů vyloučení možností budoucího přezkumu takových rozhodnutí, které nepovažuji za možné,“ uzavírá veřejný ochránce práv.
Z hlediska právního je odpojení od přístrojů, aby byla dána přednost životu někoho jiného, nadále vraždou, říká advokátka Jana Zwyrtek Hamplová. „Je nefér, když se odpovědnost nechává na lékařích. Žádné, byť bravurně sepsané etické postupy, na tom nic nemění. I kdybychom s jejich obsahem ‚uvnitř duše‘ souhlasili. Nepochybně ale jen do doby, než by se týkaly někoho nám blízkého,“ zdůrazňuje ve své odpovědi.
Prostudovala poctivě všechny poskytnuté materiály a na závažné otázky, které nastolují, má dva pohledy – lidský a právní, které podle ní však v daném případě v podstatě splývají.
„Pro podporu mého právního pohledu jsem si pak vybrala výňatek z materiálu Davida Černého, Adama Doležala a Tomáše Doležala. Dokument se viditelně vyhýbá slovu nedobrovolná i dobrovolná eutanazie a také říká na rovinu, byť mezi řádky, že tím, že tyto věci nejsou právně upraveny, přenášíme jakoukoli právní odpovědnost na lékaře,“ pokračuje Zwyrtek Hamplová s tím, že to je však neudržitelné.
Zpracovaný materiál musí přesto ohodnotit za současné situace jako maximum možného a autory obdivuje, že se jim v těchto mezích takto podařil, aniž museli přiznat vše na rovinu.
„Zpracovatelům muselo dát totiž mnoho stylistického úsilí pojmenovávat podstatu věci slovy, kterými by čtenáře příliš nevyděsili, a přitom lékařům poskytli alespoň určitou psychickou a morální oporu v jejich rozhodování. Protože právní opora to bohužel není ani být nemůže,“ dodala advokátka s tím, že proto patrně záměrně nepadlo slovo „eutanazie“, byť z jejího pohledu je celý materiál hlavně o něm.
A co víc, jde nad rámec tohoto slova. Eutanazie je usmrcení na žádost, tedy se svolením poškozeného. „Podobné usmrcení je z hlediska českého trestního práva nedovolené, a z právního hlediska je posuzováno jako vražda. O to hůř by muselo být posuzováno to, když by souhlas pacienta k eutanazii nebyl dán,“ dodává.
Lékař, který tak odpojí od přístrojů pacienta, aby mohl napojit jiného, ať jsou důvody jakékoli (věk, diagnóza, individuální prognóza), se podle ní dostává do polohy možné kvalifikace tohoto jednání jako vraždy v obou případech – ať by měl souhlas pacienta, nebo ho odpojil bez tohoto souhlasu.
Bez právní opory, která by dávala alespoň základní meze těchto úvah například právě pro situace hromadné pandemie, jsou lékař, popřípadě zdravotnické zařízení, proti následným právním krokům pozůstalých členů rodiny zcela bezbranní. „Je nutné přijmout jako fakt, že pandemická situace posud nepředstavitelné, právní zakotvení bude žádat,“ uzavírá advokátka.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
