„Kosovská“ pevnost jako údajné historické dědictví. „Kosovský“ pravoslavný klášter. Odstranění pomníku srbský obětí první světové války na připomínce výročí ukončení války na území Kosova.
Líbily se vám letošní oslavy 17. listopadu?Anketa
Dalo by se pokračovat dál, ale toto byla jen stručná ukázka toho, jak se v poslední době diplomaté západních států „činí“ na území jednostranně vyhlášeného Kosova, které nepřiznává ani polovina států světa.
Začalo to před několika málo týdny, kdy francouzský diplomat z Prištiny Olivier Guerot zveřejnil na svém účtu na sociální síti X několik snímků středověké srbské pevnosti z vesnice Novo Brdo. Diplomat k tomu napsal, že „objevuje bohaté historické dědictví Kosova“, k jehož zbudování prý přispěly „všechny komunity“.
Realita je taková, že pevnost je nade vší pochybnost srbským kulturním dědictvím. Jde o pozůstatky středověkého hradu, který vznikl okolo roku 1285 a byl zbudován během vlády srbského krále Stefana Milutina, který patřil mezi nejmocnější středověké panovníky na Balkánu.
Tentýž král nechal kromě dalších pamětihodností na území Kosova a Metohije na počátku 14. století zbudovat například srbské kláštery Gračanica nebo Bogorodica Ljeviška, které jsou dodnes pod ochranou UNESCO a kosovští Albánci se je opakovaně snažili zničit, vypálit či zbořit.
Není proto divu, že Srby příspěvěk francouzského představitele rozlítil. „Dává vlaječku vymyšleného státu k našemu hradu, našemu památníku a tvrdí, že se na jeho zbudování podíleli všichni. Jako bychom my říkali, že chrám Notre Dame není francouzská památka“ rozčílil se jeden z diskutujících.
Tento incident s mylným připsáním srbské památky velké důležitosti někomu jinému nebyl poslední. V linii svého francouzského kolegy pokračoval nedlouho poté německý diplomat z Prištiny, který se rozhodl navštívit další z nejcennějších srbských pravoslavných klášterů v Metohiji, klášter Visoki Dečani.
Visoki Decani is Serbia's medieval monastery in the UNESCO List of world heritage in danger ?? https://t.co/ioNW6w2fm0
— Serbia in Germany (@SRBinGermany) November 18, 2023
The more attempts to alienate Serbia's cultural & historical heritage in Kosovo & Metohija from ????, the stronger its determination not to ever give it up. pic.twitter.com/PsQFEOxWHK
„Dnes jsme zakončili naši regionální německých velvyslanců nezapomenutelnou návštěvou kosovského, v seznamu UNESCO zapsaného, kláštera Visoki Dečani. Jediné místo svého druhu! Děkuji otci Sávovi a jeho bratřím za pohostinnost a obohacující diskusi,“ uvedl na síti X Jörn Rohde, německý velvyslanec v Prištině.
Klášter Visoki Dečani stojí na svém místě zhruba od roku 1335, kdy ho nechal vybudovat srbský král Stefan Uroš III., známý jako Stefan Dečanský. Syn výše uvedeného krále Stefana Milutina. Srbský vládce je v tomto klášteře i pohřben.
Srbové považují Visoki Dečani za jednu z nejvýznamnějších památek středověkého srbského státu a náboženství. Na seznamu UNESCO klášter zapsán sice je, ale zcela odlišně, než jak uváděl německý velvyslanec. Je zapsán jako srbská památka, jejíž existence je dodneška ohrožena a to ze strany kosovských Albánců.
Komplex nonstop hlídají vojáci jednotek KFOR, bez jejichž souhlasu se k místu nikdo nesmí přiblížit. Tvrzení německého diplomata proto působilo bizarním dojmem. Srbové nechápali, jak může přisuzovat památku státu, který pro ně neexistuje, a který se ji dlouhá léta snažil zlikvidovat.
Podobných příkladů bylo v nedávné době více. Dalšího přešlapu se dopustil opět francouzský diplomat, když prý z jeho popudu byl ze svého místa v Prištině přesunut památník srbským obětem první světové války. Sám ambasador pak vzpomínkovou řeč na konec světové války držel na místě, odkud již byl pomník uklizen.
V první světové válce přitom žádný „stát Kosovo“ neexistoval. Bylo to srbské území a Srbové patřili k nejcennějším spojencům, kdy k porážce německých a rakouských agresorů nasadili takové síly, že národ ve válce ztratil třetinu své populace. Pomník byl po četných protestech nakonec vrácen na původní místo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
