Jedním z úspěšných pašeráků lidí je také Cisse Mahamadou, který podniká cestu do Libye jednou týdně s asi třiceti cestujícími. Společně musí nejprve překonat dlouhou a namáhavou vzdálenost přes Saharu. „Já se cítím na Sahaře jako doma. Jiní ale ne, takže se tam ztratí. Jednou jim dojde palivo, podruhé voda a další nebezpečí hrozí také od džihádistů a zlodějů. Pokud budete mít štěstí, tak vás jenom okradou. V opačném případě vás všechny zabijí,“ vypráví pětadvacetiletý mladík reportérovi britského deníku. Každou noc do Agadazu dorazí stovky nových migrantů. Místní úřady odhadují, že do konce letošního roku jich bude celkem 100 000. Mnozí z nich podnikají desítky hodin trvající cestu starými autobusy, ale to nejhorší mají ještě před sebou.

Jak líčí reportér Kingsley, Agadez představuje bludiště nízkých hliněných staveb, nad kterými vyčnívá pouze sedmadvacet metrů vysoký minaret. Domy jsou většinou jednopodlažní a nemají okna. Asi padesát z nich využívají ke svým účelům pašeráci lidí. Když migranti dorazí na místo, ujmou se jich pašeráci a začíná smlouvání. „Běžná cena za dopravu na hranice s Libyí stojí v přepočtu asi 166 liber. Jeden z cestujících mi však říká, že zaplatil téměř dvojnásobek. Samotný Mahamadou tvrdí, že on sám vybírá od každého jen 55 liber. I tato částka je však vyšší, než si v západní Africe vydělá člověk za celý měsíc. Podle Mezinárodní organizace pro migraci většina Afričanů neprchá před válkami, ale chudobou,“ uvádí Kingsley.