„Jsem archivář a řeknu k tématu jen pár slov z hlediska lidských práv. Masové hroby jsou znamením vztahu totalitních režimů k člověku. Neměl žádnou důstojnost. Totalitní režimy jsou postaveny na nenávisti, tedy na opaku lásky. Zlo ale nemá právo na existenci. Islámský stát je také založen na nenávisti vůči člověku. Lidstvo se trochu probouzí. Musí se vyrovnat se zlem a nenávistí,“ řekl v Hlavním sále Vladštejnského paláce, tedy uprostřed Senátu, kardinál Miloslav Vlk. Stalo se tak v rámci slyšení, kterého se zúčastnili historici, představitelé politických vězňů a úředníci.
V šachtách na smetišti
V první části slyšení výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, které zahájil senátor Jiří Šesták, se hovořilo převážně o exhumaci obětí nacismu a komunismu. Historik vězeňství Aleš Kýr mluvil o tom, že v šachtách hřbitova v pražských Ďáblicích, kde mimo jiné skončily ostatky politických vězňů bývalého režimu, může být až na 14 000 zemřelých. Někteří pozůstalí totiž celou dobu protestují proti tomu, jak necitlivě, elitářsky a svévolně byla na tomto místě provedena exhumace ostatků pátera Josefa Toufara, kterého kvůli takzvanému číhošťskému zázraku příslušníci StB při výsleších doslova umlátili k smrti.
Jedním z pozůstalých je i Zdena Mašínová, která jen shodou náhod zjistila, že tam byly odvezeny ostatky její maminky. Ta byla v roce 1955 ve vykonstruovaném procesu odsouzena na pětadvacet let žaláře, a přestože byla těžce nemocná, trpěla rakovinou střev, umístili ji do tábora nucených prací v Pardubicích. ParlamentnímListům.cz poskytla sestra protikomunisitckých odbojářů ze skupiny bratří Mašínů o tom všem výpověď.
Zdena Mašínová o mamince
„Mě se to strašně dotklo. Když řekli, že je třeba ostatků pátera Toufara, jinak by nedošlo k jeho blahořečení, tak jsem si říkala, jak to probíhalo při podobném procesu s Anežkou Českou. Vždyť u ní nemohli mít vůbec nic. Aniž by někomu něco řekli, začali otvírat některé šachty. V jedné z nich jsou ostatky mé matky,“ podotýká. Na to smetiště, kam se za minulého režimu svážela těla obětí, pak chodila a pokládala kytičku každý rok. A dělá to – místo bylo pietně upraveno – dodnes.
A jak se Zdena Mašínová, která matku hluboce milovala, vůbec dozvěděla, kde je její hrob? V roce 1956, když její maminka zemřela, ji nejdřív poslali na Pankrác, pak na Ruzyň, nakonec na policii do Hybernské. Pořád všude ta samá písnička: „Neotravujte nás!“ V posledně zmíněném místě jí někdo jen tak mimochodem sdělil: „Jděte na hřbitov do Ďáblic.“ Jako mladá holka z Olomouce vůbec nevěděla, kde to je. Ale nakonec se tam dostala. Přišla k jedné z věží u vstupu. Tam jí jeden muž pod příslibem anonymity sdělil, kde nejpíš maminka leží.
„Jméno mi neřekl a musela jsem mu slíbit, že nikdy nikomu nic neřeknu. Pak mě zavedl podél té zdi. Přišli jsme k místu s čerstvě zaházenou půdou. Prý sem před několika dny přijelo nákladní auto a bez rakví vysypalo ostatky dětí; a poněvadž neměli plnou korbu, tak k nim přihodili ostatky mé matky. Postupně se to zaváželo odpadem,“ říká Mašínová.
Hroby po sametu
„Chápejte, že jsem na to velmi citlivá,“ podotýká Zdena Mašínová. Archivní kniha o tom, čí ostatky mohly být kde pohozeny, shořela při požáru, který je zahalen rouškou tajemství. Jak sama říká, nepomohl jí při nápravě stavu nejdřív skoro nikdo. Po roce 1990 se obracela na pražský magistrát, na prezidentskou kancelář Václava Havla, na Konfederaci politických vězňů. S nulovým výsledkem. Chtěla matku důstojně pohřbít. Přesto se našlo pár lidí, kteří se o „smetiště“ v Ďáblicích postarali. Docent Jiří Nedoma a pak členové Sdružení bývalých politických vězňů, přesněji jeho předseda Stanislav Stránský, který zemřel v roce 2012, a tajemník Jiří Línek. Ostatně sdružení vzniklo po nesouhlasu řady lidí s politikařením Konfederace politických vězňů.
„Pak jsem si říkala, když budu chtít exhumaci maminky, tak co ostatní? Té myšlenky jsem se proto vzdala. Nicméně to udělal někdo jiný. Velmi necitlivě se toho zhostili při exhumaci pátera Josefa Toufara. Udělali z toho oraniště a navíc vše tajili. Když jsem se dozvěděla, že tam někdo kope, prožila jsem bezesnou noc. Psala jsem Dukovi. Tajemník Duky mi řekl, že rodina Toufara chtěla, aby byl důstojně pohřben. Já na to, jestli si myslí, že rodiny stovky jiných, kteří tam byli odhozeni, to nechtějí? Na exhumaci pátera Toufara prý dostali 300 000 korun od magistrátu. Proč ale neudělali exhumaci všech ostatků? Byla jsem z takového jednání zhnusená,“ dovává Mašínová, jejíž první myšlenkou bylo, že jde o akci komunistů, aby zahladili stopy.
Ať tam už nikdo „nevrtá“ v zemi
Hřbitov v Ďáblicích je historickou raritou. Patřil věznici na Pankráci, takže tam leží ostatky známých i nechvalně známých lidí od první republiky až po oběti komunistického režimu. Zločinci, popel parašutistů, co vykonali atentát na zastupujícího říšského protektora a generála SS Reinharda Heydricha, ostatky jeho kolegy, „krvavého psa“ Karla Hermanna Franka. Byly tam vysypána i těla dětí, které zemřely matkám uvězněným či popraveným za komunistů na Pankráci.
V současné době se uvažuje o dvou možnostech. Exhumaci všech ostatků, jejich identifikaci a následném novém uložení, ale i o tom, že z nešťastného místa v Ďáblicích vznikne Národní kulturní památka. Nicméně při veškeré úctě k památce pátera Josefa Toufara, který byl nezpochybnitelně velmi čestným a statečným člověkem se vším všudy, co k tomu v totalitě patřilo, bylo při exhumaci upřednostněno heslo: „rovnější mezi rovnými“. Což podle toho, jak se s neutuchající láskou k bližnímu svému příkladně choval třeba k lidem v Číhošti – reportér ParlamentníchListů.cz si to zjišťoval kdysi přímo na místě – by nejspíš ani on nechtěl.
Paní Zdena Mašínová, která nedávno prodělala těžkou operaci a chystá se na druhou, k sezení v Senátu říká: „Víte, na internetu se prý píše, že má maminka zemřela ve věznici Pardubice. Není to pravda. Kvůli těžké nemoci byla převezena na Pankrác a několik týdnů před smrtí jsem se tam s ní setkala. Sezení v Senátu hodnotím jako pozitivní. Iniciátoři exhumace pátera Toufara do jisté míry přiznali chybu, omluvili se a jsem za to vděčná. Myslím si, že za to setkání v Senátu mohu poděkovat pár lidem. Ty uvádíte výše. Skoro už jsem nedoufala, že k něčemu podobnému dojde.“ Sama chce, aby se z místa stala Národní kulturní památka a už tam nikdo „nevrtal“ v zemi.
autor: Jan Rychetský
