Štěpán, narozený v roce 1945, byl jednou z nejvýraznějších politických osobností období normalizace, zejména její druhé části. Tehdy se dostal do předsednictva ÚV KSČ a netajil se ambicemi vystřídat Miloše Jakeše v pozici generálního tajemníka. Se sametovou revolucí ale jeho stranické ambice pohasly, musel se vzdát i poslaneckého mandátu a nakonec byl ještě v roce 1989 zatčen a následujících 22 měsíců strávil ve vězení. Důvodem bylo jeho rozhodnutí rozehnat v lednu 1989 demonstrace v rámci „Palachova týdne“.

V devadesátých letech se kromě svých obchodních aktivit věnoval i politice, když založil Stranu československých komunistů. V ní se o pozici generálního tajemníka jednu dobu přetahoval s Ludvíkem Zifčákem. Mimo to občas glosoval aktuální politické dění.

Jeho úmrtí bylo pro širší veřejnost nečekané. Ještě vloni v říjnu Štěpán představil svou knihu vzpomínek. Dostala název „Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu“. Servítky si nebral zejména při hodnocení tzv. sametové revoluce, v jejímž důsledku se ocitl ve vězení a později o sobě občas s nadsázkou mluvil jako o „vězni sametové revoluce“. V knize o listopadových událostech roku 1989 napsal: „Československo se znovu, stejně jako v jiných osudových chvílích, zachovalo jako velký srab a sráč."

Neváhal se ovšem pustit ani do některých svých soudruhů. Podle jeho názoru někteří úplně ztratili smysl pro realitu, když například vážně tvrdili, že škodovka je lepší než mercedes. „Viděl jsem, že z nich jak sláma z bot kouká ideová povinnost,“ poznamenal k tomu v memoárech.