Zemanův přítel Jakunin: Lidstvo je ohrožené, provádějí se různé experimenty. Jsou zde pokusy manipulovat společnost nevládními organizacemi

O historickém významu setkání patriarchy Ruské pravoslavné církve s papežem Františkem, budoucnosti expertně-analytického centra i celého lidstva hovořila s Vladimirem Jakuninem šéfredaktorka Pražského Telegrafu Natalia Sudlianková. Jakunin je médii titulován jako přítel prezidenta Miloše Zemana, který se účastnil jeho konference na Rhodu.

Nedávno se uskutečnilo setkání patriarchy Kirilla s papežem Františkem. Byla to historická schůzka, která se uskutečnila tisíc let po rozkolu církví. V souvislosti s tímto rozkolem se nabízí otázka: co se děje ve světě tak mimořádného, že se pravoslavná a římská církev rozhodly překonat tisícileté rozpory?

Ano, to setkání je skutečně událostí historického významu. Tento historický význam se podle mne zrcadlí v poznání nezbytnosti vést reálný dialog mezi náboženskými směry obecně, a tím spíše mezi různými křesťanskými církvemi.

Setkání nebylo nahodilé, a to nejen proto, že nyní dochází ve světě ke skutečně neobyčejně dramatickým událostem. Schůzka se připravovala několik let. Nesmírně důležitá přitom byla osobní pozice obou zúčastněných. Myslím si, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že osobnosti současného papeže a současného patriarchy moskevského a celé Rusi získaly srovnatelný rozměr. Obě osobnosti jsou výjimečné v tom smyslu, že dokážou adekvátně reagovat na výzvy, na které odkazovaly při přípravě schůzky i po jejím uskutečnění. To zaprvé.

A zadruhé: v průběhu několika staletí, určitě přinejmenším v novodobé a nedávné historii, jsme nebyli svědky takového období, v němž by docházelo tak otevřeně ke genocidě křesťanů jako celku. Přičemž se uskutečňuje přímo v těch oblastech, kde se křesťanství zrodilo.

To vytváří jeden z důležitých, byť poněkud temných odstínů současného obrazu světa. V Africe a arabských zemích byly podle oficiálních údajů za posledních několik let zlikvidovány desítky tisíc křesťanů.

Zatřetí předpokládám, že nezbytnost jejich schůzky byla umocněna intenzivním pocitem, že dochází k sekularizaci světa, a zvláště toho západního, do té míry, že právo na svobodu vyznání nebo ateismus začíná získávat formu tlaku a snah o vytěsnění náboženského vědomí na okraj společnosti, nebo dokonce jeho potlačení. Podle mě to jsou právě tyto tři faktory, které mohly rozhodujícím způsobem přispět k úspěšnému procesu rozhodování tuto historickou schůzku uskutečnit.

Zmínil jste se o tom, že dochází k vytěsňování křesťanství a genocidě křesťanů v místech, kde se křesťanství zrodilo. Ale tento proces přece nezačal v Sýrii. Před ní byly Irák, Libye a další země s velice bohatou historií, kde docházelo k podobným procesům. Proč to v těchto zemích nevyvolalo tak ostré reakce a nevedlo to k překonání tisíciletých tabu?

Nesouhlasím s názorem, že situace v Iráku nebo kolem Íránu nevyvolávala napětí a obavy. Když se dnes s odstupem podíváme na to, kde již došlo ke zničení státnosti v širším smyslu toho slova, vidíme, že se to událo právě v historických centrech, která dala vzniknout kultuře a křesťanství.

Dnes už je zachován snad jen Bagdád, zatímco vše ostatní bylo zlikvidováno. Ničí se památky křesťanské historie a kultury. Brzy už nebudeme mít žádná materiální svědectví o této nejdůležitější součásti historie civilizace. Ale nejvíce znepokojení vyvolává likvidace křesťanů samotných, která v poslední době získává črty skutečné genocidy.

V poslední době se často hledají paralely mezi současnými událostmi a biblickými proroctvími. Hovoří se například o tom, že Armagedon se nachází nedaleko města Aleppo, kde dochází k těm nejtěžším bojům. Myslíte si, že může začít taková válka, která by mohla způsobit zánik lidstva?

Co se týče schopností a existence zbraní, zejména zbraní hromadného ničení, které mají lidé k dispozici, soudě podle hodnocení vojenských expertů to možné je. Bohužel je to možné. Ale jsou i jiná nebezpečí. Teď třeba geneticky zmutovali nějakého komára a celý svět najednou propadá panice, protože to může vést k degradaci lidstva, rodí se děti se zakrnělou hlavou a malým mozkem. Koho to jen mohlo napadnout?

A kolik asi existuje podobně nebezpečných experimentů, o kterých vůbec nevíme? A kolik takových geneticky modifikovaných potravin jíme, aniž víme, jaký budou mít v důsledku na lidstvo vliv?!

Já jsem ovšem hluboce přesvědčen o tom, že lidstvo se vyvíjí i pozitivním směrem. To ovšem neznamená, že by občas nebylo marné, aby si nejrůznější lidé vzpomněli i na biblické příběhy i na Bibli samotnou a uvědomili si, že nejde pouze o náboženský dokument, který analyzují teologové a historici, ale o připomenutí, že naše znalosti tohoto světa jsou značně omezené. Přínosné by bylo i uvědomění si, že my sami jsme si přisvojili právo nazývat se pány tvorstva. Nebylo by špatné zamyslet se nad tím, kdo tvorstvo stvořil ve skutečnosti a co si o tom teď asi myslí.

Existují nějaká východiska z krize jako celku nebo krize ve vztazích mezi Ruskem a Západem? Může to nějakým způsobem ovlivnit veřejné mínění, nebo si myslíte, že už o tom bylo jistými lidmi rozhodnuto dopředu?

Nejsem zastáncem teorie elit, které rozhodují o osudu lidstva. Vycházím z toho, že politika je produktem, který vzniká a mění se na základě toho, že jsou brány do úvahy zájmy lidí a společnosti jako celku.

Jenomže západní politici na to moc neslyší. A dokonce i v krajně vypjatých podmínkách, jako je například situace s přílivem uprchlíků, jsou i nejvěrnější příznivci praktik otevřených dveří do Evropy nuceni přiznat, že se jejich pohled na svět mění.

Ale jejich pohled na svět se nemění sám od sebe. Mění se právě pod vlivem působení společenské poptávky. Takže si myslím, že společnost jako celek má možnost působit na politické procesy i politické instituce a ovlivňovat je.

Druhá věc je, že musím bohužel konstatovat, že ohromné množství takzvaných nevládních organizací, které často výrazně ovlivňují veřejné mínění, je financováno takovým způsobem, že nezávislé a nevládní jsou jen formálně. Je takové rčení: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Nad tím bychom se také měli zamyslet.

Inicioval jste založení takového tipu institutu, který je na Západě poměrně rozšířený. Jaký je cíl vašeho institutu a kde bude hledat uplatnění?

Nepřisvojujeme si právo říkat, že takové instituty neexistují. Skutečně jich je velké množství. Naše pracovní plány vycházejí ze třináctileté historie činnosti platformy, která má název Světové společenské fórum Dialog civilizací. Na zasedáních tohoto fóra jsou vypracovávány určité metodologie studia a analýzy společenských procesů a jevů. Naše metodologie spočívá v rozvoji dialogu jako zásadního nástroje řešení problémů, konfliktů a sporů.

Copak je to v něčem nové?

Máte pravdu, na první pohled to vypadá, že jsme nic nového nevymysleli, ale je překvapivé, že ačkoli je užití dialogu jako přístupu očividné a zdánlivě samozřejmé, v praxi zase takový význam nemá. Daleko častěji se setkáváme s přístupem typu: „Já jsem silný, já mám pravdu.“ Ve skutečnosti jsme stále častěji svědky teorií, které usilují o exkluzivitu konkrétních národů a států, jako by měly nějaké zvláštní právo řešit veškeré problémy po svém.

Podobné teorie známe velice dobře z historie a dobře také víme, čím končívají. Poslání našeho výzkumného a analytického centra spočívá v tom, abychom v praxi demonstrovali perspektivy a efektivitu dialogu jako dorozumívacího prostředku znesvářených stran nezávisle na jejich ekonomické nebo vojenské moci.

Dnes hovoříme o existenci naší civilizace a jejích součástí, které nazýváme civilizačními okruhy, civilizacemi v současném světě. A z tohoto hlediska je princip rovnosti a rovnoprávnosti klíčový.

Nejdůležitější je, aby ve společnosti existovala zřetelná poptávka po míru, rozvoji a rovnoprávnosti v procesu tohoto rozvoje. Přičemž tato poptávka existuje v obou částech současného světa – na globálním Západě i v ostatním světě. Ke globálnímu Západu přitom přiřazuji například Japonsko, které je sice geograficky východním státem, ale ideologicky a ekonomicky má blíže k Západu.

Jsem přesvědčen, že náš institut má jisté výhody při řešení zmíněných společenských procesů a hledání východisek ze složitých situací, protože jsme skupina podobně uvažujících lidí, kteří tuto politiku provozují už více než třináct let.

Zmínil jste se o globálním Západě a ostatním světě. K tomu, abyste dokázali analyzovat tyto procesy, ale potřebujete, aby součástí struktury institutu byli představitelé Západu i představitelé ostatního světa.

Ano.

A jsou takoví?

Jsou. V záhlaví naší koncepce a její realizace je jednoznačná deklarace toho, že nejde jen o nevládní a nekomerční subjekt, ale že jde o subjekt soukromý, který nepracuje na objednávku žádné vlády ani státu, i když se na jeho činnosti podílejí Rusové, Němci, Američané, Italové, Číňané, experti z Latinské Ameriky a další. A každý z nich samozřejmě v souladu se svým občanským přesvědčením dává najevo, že nikdy nepřistoupí na to, aby učinil cokoli v rozporu se zájmy svého státu. A to nás právě spojuje.

Jaká je struktura institutu? Má například dozorčí radu? A je mezi jeho spolupracovníky někdo ze střední Evropy?

V současné době jsme ve stadiu vytváření struktury a upřesňování jeho právního statutu. Ale už nyní velice dobře víme, že spolupracovníků budeme mít relativně málo. Bude nepřetržitě fungovat expertní skupina složená z lidí, kteří pro centrum pracují už v současné době externě. Na konkrétním pracovním plánu už se pracuje a musí být schválen garanční radou. Vedeme jednání s vynikajícími a nesmírně zajímavými osobnostmi, které chceme do garanční rady pozvat. A samozřejmě se neobejdeme bez obyčejného technického personálu. V tomto smyslu se sotva budeme lišit od obvyklé praxe při zakládání podobných expertních center.

Budou v garanční radě i nějací představitelé České republiky? Počítáte s tím, že v centru budou pracovat i nějací čeští experti?

Ano, s tím počítáme. Mohu prozradit jen tolik, že chováme velký respekt k bývalému prezidentovi Václavu Klausovi, který dnes stojí v čele Klausova institutu. Jsem přesvědčen, že naše spolupráce se může rozvinout a získat přesah do nových formátů, které budou oboustranně zajímavé a bezesporu přínosné z hlediska rozvoje naší činnosti.

Kdo z výrazných osobností by měl podle vás ještě zasednout v garanční radě?

Vedli jsme předběžná jednání s bývalým generálním tajemníkem Rady Evropy Walterem Schwimmerem, známým americkým profesorem Fredem Dellmayerem a celou řadou dalších osobností. Předpokládáme, že v garanční radě zasednou přední společenští činitelé z Evropy, Ruska a ze zemí bývalého SSSR, USA, z Blízkého východu i z Číny. Existuje dost lidí, který mají o takovou spolupráci zájem a chtěli by se našeho projektu zúčastnit.

Kde váš institut vznikne? V Rusku, nebo třeba v Rakousku jako Dialog civilizací?

Vytyčujeme si cíle, které mají mezinárodní charakter. Když budeme vycházet z našich cílů a úkolů, nejlépe nám bude vyhovovat mezinárodní jurisdikce. Dialog civilizací je ostatně zaregistrován v Rakousku jen kvůli tomu, protože v mezinárodní struktuře je všechno snadnější z hospodářského a finančního hlediska. A co se týče geografického zaměření centra, kde hodlá vyvíjet činnost, předpokládáme, že hlavními zeměmi budou Německo, Rusko a Čína.

Kdo bude využívat analýzy a studie vypracované vaším institutem? Budou vznikat na zakázku, nebo budete sami iniciovat nějaké výzkumy a teprve potom pro ně hledat využití?

Od každého trochu. Máme vlastní vědecké nebo expertní plány, podle kterých budeme pracovat, a některé problémy budeme analyzovat z vlastní iniciativy. Nedávno jsme představili výsledky naší první studie, na které jsme pracovali od loňského roku. Týká se specifických problémů, jež se týkají především Ruska, ale myslím si, že mohou zaujmout i jiné než jen ruské odborníky.

A jestli budeme moci pracovat na zakázku? Ano, budeme, ale za jednoho předpokladu – můžeme se zabývat určitým tématem, ale nikdo nám nemůže předepsat, k jakým výsledkům máme dojít. Pokud bude zadavateli záležet na objektivitě, tak mu ji zajistíme a budeme ji garantovat elitní úrovní expertů, kteří pro nás budou pracovat.

No a co se týče toho, kdo naše studie využije, z tohoto hlediska nemáme žádné hranice. Mohou to být státní orgány i občanská sdružení, mohou to být podobné struktury jako ta naše anebo prostě jednotliví odborníci a vědci, kteří se o dané téma zajímají.

Máte ohromné zkušenosti jako manažer a řídící pracovník, určitě musíte…

Víte co, nemusela byste mě strašit mým pokročilým věkem!

... Určitě musíte mít jasnou představu, jak to celé bude probíhat. Jaký částečný výsledek činnosti institutu budete považovat za důkaz toho, že se osvědčil?

Máme pětiletý plán rozvoje. Mohu uvést jen některé údaje ohledně organizace práce, jak ji máme naplánovanou. Jen v tomto roce plánujeme účast na více než osmdesáti odborných konferencích. Předpokládáme, že do konce letošního roku budeme znát výsledky výzkumů na šest odborných témat ve formě speciálních expertních studií a asi čtyřikrát více takzvaných „názorů expertů“.

Tyto závěrečné studie budou reprezentovat výsledky práce centra. Z hlediska cílů, které máme před sebou, bude poptávka zájemců o výsledky naší činnosti a jejich účast v projektech, které organizujeme, částečným důkazem o smysluplnosti a potřebnosti existence institutu.

Zmínil jste se o Václavu Klausovi. Je zajímavé, že se země střední Evropy v rámci EU aktivně postavily proti uvalení protiruských sankcí. A nyní, v době migrační krize, také zastávají odlišný postoj.

A na pozadí prudce sílících snah o izolaci Ruska, která je zvláště patrná u politiků NATO, zaujímají tyto země vlastní pozice. S čím to souvisí?

Tak především: pokud hovoříte o snaze států staré Evropy izolovat Rusko, hovoříte o politické linii. Víte přece stejně dobře jako já, že veřejné mínění v západní Evropě zdaleka není tak jednoznačné, spíše naopak. Měl jsem možnost setkávat se s různými představiteli západních zemí a ani jednou jsem od svých západoevropských obchodních partnerů neslyšel nic, co by takovým závěrům odpovídalo.

Je tedy určitá politická linie, ona proslulá severoatlantická solidarita, ona politická korektnost a podobná ideologická klišé, která vyjadřují pozice politického mainstreamu, ale v žádném případě názory a preference společnosti jako celku a jejich představitelů.

Co se týče středoevropských zemí, s výjimkou Polska tu podle mého názoru mají vliv ještě dva další velice konkrétní faktory – objektivní a subjektivní. Tyto země měly daleko blíže k Rusku než západní státy a jejich obyvatelé na to ještě nezapomněli. To je, řekněme, ten subjektivní faktor.

A co se týče objektivních okolností, tyto země měly daleko těsnější ekonomické vztahy v rámci RVHP. A tyto trendy jsou také dosud brány v úvahu v oblasti obchodních vztahů.

Tento materiální faktor hraje pro země Visegrádské čtyřky stále určitou roli. Byznysmeni z těchto zemí znají Rusko, znají ruské lidi a jejich potřeby. Nepotřebují to dopodrobna a dlouze studovat.

A kromě toho ještě upozorním na jeden subjektivní faktor – stupeň překrucování a přepisování historie, stupeň popírání historické pravdy v těchto zemích nedosáhl tak globální úrovně, jaký můžeme pozorovat jinde. Výjimkou je zase pouze polská politická linie. Názorně jsme se o tom mohli přesvědčit při oslavách výročí vítězství ve druhé světové válce. V zemích střední Evropy ještě žijí lidé, kteří si dobře pamatují skutečná historická fakta, což přirozeně brzdí proces vytváření celistvého negativního přístupu ve vztahu k Rusku.

V jednom rozhovoru jste upozorňoval na to, že nové Rusy a nové Evropany spojuje jedna společná vlastnost, která vytváří daleko silnější pouto, než tomu bylo v jednopolárním světě. Co je to za vlastnost?

Konkrétní okolnosti nutně vytvářejí základ názoru jakéhokoli člověka na skutečnost, která ho obklopuje. A tito jednotliví lidé následně formují jistou sounáležitost, která se nazývá společností, stejně jako veřejné mínění a uvědomění si sebe sama.

Mám dojem, že nastupující generace mladých lidí je více orientovaná na vyhledávání objektivních informací a má k nim také lepší přístup.

Tato generace je vychovaná k tomu, aby si včas uvědomila, že nebude mít automaticky na růžích ustláno, a to znamená, že musí dosáhnout lepšího vzdělání, získat lepší zkušenosti, aby mohla ve společnosti najít co nejlepší uplatnění.V důsledku toho v této společnosti existuje poptávka po objektivitě.

Ve výsledku jsou noví Rusové i noví Evropané více zaměřeni na hledání objektivních informací, mají zapotřebí studovat historii, aby pochopili kořeny těch protikladů, které tu v současnosti jsou. Tuto žízeň po objektivitě a hledání historické pravdy mohu pozorovat například jako vedoucí katedry na moskevské univerzitě i při setkáních s mladými lidmi na Západě.

A v tom také tkví naše naděje…

Ano, myslím, že se to tak dá zformulovat. A podobnou naději jsem cítil i při naší poslední cestě do Jeruzaléma, když jsem tam přijel jednat o jedné z dalších misí pod záštitou fondu Andreje Pervozvaného a hovořil jsem s Nejsvětějším patriarchou jeruzalémským. Už dříve jsem s ním měl pracovní kontakty a v mnohém s ním ctím vzájemnou duchovní sounáležitost. Občas jsme spolu ve všem nesouhlasili, ale v rámci přátelské debaty. A v tom podstatném jsme se, myslím, vzácně shodli a osobně si toho člověka nesmírně vážím. A představte si, že naposledy mi velice delikátně – ještě před setkáním patriarchy s papežem – říkal, že se mnohokrát setkal s představiteli institucí a podnikateli z palestinských oblastí, které patří pod jeho náboženský patronát a duchovní záštitu, a oni se mu svěřovali s velkými obavami, zdali se budou jejich zájmy řešit i na setkání patriarchy a papeže. Dávali najevo obavy, protože pociťují ohromný tlak, necítí se bezpečně, a proto pro ně bylo životně důležité, jestli se o jejich problémech bude jednat. A já mám dojem, že patriarcha a papež byli dobře informováni o těchto trendech a nemohli se těm problémům vyhnout. To je praktický projev společenské poptávky, který je reflektován na velice vysoké úrovni při konkrétních jednáních.

Rád bych se ale vrátil ještě k jednomu z předešlých problémů. Jak jsem již říkal, podle mého názoru jsme bohužel v situaci, kdy se mnohé státy snaží globálně řešit všechny problémy na vlastní pěst – ať už jsou to problémy politické, ekonomické nebo finanční. I západní experti to často zmiňují, že se objevují pokusy manipulovat společenským vědomím v nejširším smyslu toho slova. K tomu se dá přistupovat různě. Každá moc se snaží zajistit si společenskou podporu a z tohoto hlediska se snaží ovlivňovat společenské vědomí a veřejné mínění tím, že nabízí konkrétní přístupy, nabízí program, to je úplně normální proces. Horší ovšem je, když stát zneužívá formální status nezávislé nevládní a neziskové organizace a cynicky ji využívá tím, že před ní staví konkrétní požadavky, nutí ji, aby pracovala v jejich prospěch: my jsme vás zaplatili a vy nám teď na oplátku vědecky potvrďte, že to, co děláme, děláme správně. A opatřete nám pro to důkaz. Taková přetvářka a manipulace jsou v odborných kruzích absolutně nepřijatelné. A myslím si, že jsme schopni najít na Západě dost objektivních expertů a vědců, kteří na takové záludné úskoky ze zásady nepřistoupí.