Máte důvěru ve Víta Rakušana? (Ptáme se od 16.6.2022)Anketa
A skutečně to v prvních měsících vypadalo slibně. Nově instalovaný premiér Petr Fiala zřídil pozici mediálního poradce, který se netajil ambiciózními plány na reformu mediální legislativy. Do prázdnin chtěl svrhnout mediální rady a nahradit je zcela novými, volenými podle nového principu, nově i Senátem. Všechny připomínky, upozorňující na nedomyšlenosti jím předkládaných návrhů, bohorovně odbýval.
Pak ale přišla studená sprcha; první ani druhé kolo dovolby Rady České televize nevyšlo podle očekávání. Z pečlivě navržených kandidátů-aktivistů Sněmovna v tajné volbě nezvolila nikoho. Při druhém pokusu pak vládní strany nenechaly nic náhodě a poslušnost svých poslanců si vynutily poslanců silou – proti všem zvyklostem protlačily ve Sněmovně volbu aklamací, tedy že každý z poslanců volil veřejně. Opoziční hnutí SPD a ANO se na protest proti takovému bezprecedentnímu postupu postavila a volby se odmítla účastnit. Paradoxem volby ale zůstává, že poslanci KDU-ČSL i ODS hlasovali třeba i pro kandidáta s historií z neomarxistického hnutí ProAlt… Dovolba radních se ale v tomto ohledu zdá být jako maximum, kterého může ředitel televize dosáhnout. Debata o změně legislativy nyní utichla.
Minulý týden pak v České televizi došlo k tomu, co bylo ve vzduchu už minimálně od roku 2017. České televizi neúprosně docházejí rezervy, které měla jako „přilepšení“ k rozpočtu od doby předchozího generálního ředitele Janečka. Jednalo se o peníze, účetně vedené ve fondu televizních poplatků, který sloužil k oddělení příjmů z veřejných a z komerčních zdrojů, a které ředitel Janeček nakumuloval po zvýšení koncesionářského poplatku v roce 2008 na současnou výši. Správně totiž předpokládal, že k dalšímu zvýšení koncesionářského poplatku po dalších deset let nemusí dojít, peníze tedy určil ke kompenzaci inflace. Jak předpokládal, tak se také stalo a Česká televize byla nucena od letošního roku sáhnout k rozpočtovým škrtům.
Nepodaří-li se příjem z koncesionářských poplatků navýšit, pak přijdou škrty další. A klidně i další, protože nic jako ideální výše koncesionářských poplatků neexistuje. Mohou být klidně dvojnásobné, ale také i poloviční – podle toho, co za ně chceme pořídit. Papundeklové kulisy nebo CGI (computer-generated imagery) efekty? O tom si však nerozhoduje Česká televize, ale politici v čele s Poslaneckou sněmovnou.
Psali jsme:
Deset měsíců od voleb je tak Česká televize v pozici milenky (dávno už však nikoliv nevinné), která naletěla slibům provařeného sňatkového podvodníka. Když už udělala vše, co po ní bylo žádáno, zjistila, že její miláček přestal na její apely reagovat. Takový povolební vývoj stran ‚své“ instituce si v České televizi zcela jistě nepředstavovali. Jak je to možné, když na mediálním výboru i na podvýboru pro hybridní hrozby se všichni poslanci tváří, že nebýt jich a České televize, nebylo by v České republice demokracie?
Odpověď je docela jednoduchá. Historie vztahů mezi politikou a Českou televizí se nezačala psát po volbách v roce 2021, ani s nástupem chvilkařského aktivismu v roce 2018. Nezačala se psát ani v době policejního puče proti Nečasově vládě, dokonce ani v době televizní stávky z přelomu roku 2000 a 2001. Ke kořenu problému je třeba jít až do roku 1997 a k tzv. sarajevskému atentátu, spojenému se svržením druhé Klausovy vlády. Někdy v té době redaktoři České televize poprvé otevřeně odhodili masku objektivity a vyváženosti a otevřeně zafandili „Havlově“ vládě Josefa Tošovského. Povolební vyjednávání a vznik tzv. opoziční smlouvy pak tento ideový střet, redaktory placenými z veřejných prostředků neférově hraný, dokonal.
Co navazovalo? Čtyřkoalice, Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, Nečas… v řadách dnešní vládnoucí koalice je zkrátka příliš mnoho lidí, kteří si tyto doby pamatují a kteří mají s Českou televizí dodnes nevyřízené účty. Je však třeba říci, že z velké části oprávněně. Česká televize tu není od toho, aby do politiky vstupovala jako jakýsi arbitr či korektiv. Je svými koncesionáři placena od toho, aby jim poctivě zprostředkovávala nezávislé informace a národní kulturu. Ne aby její redaktoři politikařili, tu jako televize vládní, tu jako opoziční.
Nyní můžeme čekat dramatické výlevy o ohrožení pilíře demokracie, pohádek, tvorby pro děti, seniory, budeme slyšet o poslední baště boje proti putinovským dezinformacím. To všechno je pravda; nepatřím mezi ty, kteří by zpochybňovali smysl existence České televize. Namísto tohoto dramatu by si ale měla Česká televize a příslušný management především zodpovědět, s kým vším už vlastně obcovala a jaké bude mít její kvílení při takovém obecném povědomí vážnost. Co nyní zcela jistě nepomůže, jsou dojemná pozlátka servírovaná marketingem, ale spíše poctivá sebereflexe a z ní vyvozené důsledky.
Fotogalerie: - Autodemonstrace před ČT
V prvé řadě je třeba vyrvat se všemi kořeny mentální nastavení těchto institucí, tedy že patří těm, kteří v nich pracují. K tomu by skutečně nebylo potřeba kobercového bombardování, jak se kdysi domníval poslanec Kraus, ale jen trocha odvahy generálního ředitele k dobře připravenému přesnému personálnímu řezu, který by se týkal pěti, nanejvýše deseti pracovníků. Sám jsem ještě jako rozhlasový radní několikrát vznesl na generálního ředitele dotaz, jak je možné, že publicisticko-zpravodajskou stanici Českého rozhlasu vede normalizační komunista, byť po roce 1989 velký havlista, Petr Šabata. Nedostalo se mi odpovědi ani na dotaz, jak je možné, že dramaturgii všech publicistických pořadů (ano, všech) má v Českém rozhlase na starosti jeden člověk, Petr Dudek. Nikdy jsem ani nedostal odpověď na to, jak je možné, že v odměňování redaktorů, kteří na první pohled vykonávají podobnou práci, jsou mnohdy až řádové rozdíly. Co vlastně v Českém rozhlase Janek Kroupa dělal? A tak bychom mohli pokračovat.
Druhou součástí problému je nedostatečný kontrolní mandát mediálních rad vůči kontrolované instituci. Nemají svou vlastní právní subjektivitu, jejich zasedání probíhají v prostorách kontrolované instituce a jedí se na nich chlebíčky placené rovněž z prostředků této instituce. Jejich pravomoce se pak vztahují povětšinou k osobě generálního ředitele. Že generální ředitelé těchto médií vyvíjejí neobyčejnou aktivitu, aby ovlivnili složení mediálních rad (dodnes se po Poslanecké sněmovně vypráví o zoufalosti emisarů, kteří měli zabránit zvolení Pavla Matochy, Xavera Veselého a Hany Lipovské do rady ČT) patří mezi historky, dávané v poslaneckých kuloárech k lepšímu. Jinou kapitolou jsou pak kamarádšofty mezi radními a generálním ředitelem, které třeba i dobře míněné, kontrolní funkci rady oslabují.
Ne nadarmo se říká, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Byl to Andrej Babiš a jeho vláda, který neustále spoléhal na to, že se mu podaří s Českou televizí nalézt nějaké modus vivendi. Věděl, že ho redaktoři České televize nikdy nevezmou na milost, ale doufal, že se mu to podaří uhrát na plichtu. Proto se o ni raději příliš nestaral. Jeho nezájem se mu nakonec vymstil.
Nyní je v podobné situaci Česká televize. Léta mediálně podkuřovala určité části politického spektra, aby nakonec její ředitel zjistil, že se na něj tito politici vykašlou, hned jak budou u moci. I ti správní, jeho, na které spoléhal natolik, že kvůli nim obětoval principy společenské smlouvy, na kterých byla Česká televize postavena. Výměnou nyní nezískal pro televizi téměř nic. Ani novou mediální legislativu, ani více peněz. Snad jen ti noví radní mu budou z vděčnosti poslušně kývat. Cenou, kterou za to zaplatil mu je, že jím řízená instituce získala další cejch, který snižuje její šanci na zajištěnou budoucnost.
Více peněz pro Českou televizi nyní představuje takové politikum, že je těžko představitelné, že by někdo chtěl v dnešní ekonomické situaci tuto politickou oběť podstoupit. Kejkl s volbou nových radních je z tohoto pohledu ziskem bezvýznamného politického šmuku. Redaktoři České televize si za to však mohou sami – svou havlistickou bezohledností a neukojitelným chtíčem k výhrám 10:0 na úkor většinové společnosti.
Nic však ztraceno není, je to jenom o odvaze se rozloučit s několika fanatickými zabedněnci, kteří po léta dusí redakce zpravodajství a publicistiky svým aktivismem. Míč je nyní na straně generálního ředitele Petra Dvořáka.
Josef Nerušil
Ředitel Institutu svobody a přímé demokracie
Autor je bývalý člen Rady Českého rozhlasu
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: red
