Pane doktore, svět oslavil výročí konce války. My jsme se již předem věnovali tomu, jak si asi z historických faktů a souvislostí kdo začne dělat PR s ohledem na současná témata. Došlo na vaše obavy?

Ano, a bylo to ještě podivnější, než jsem si původně myslel. Ale abychom nebyli příliš přecitlivělí. Při obecně se snižující míře vzdělanosti a raketově rostoucí ignorance bychom se neměli divit. Myslím si, že je třeba vážit si alespoň těch několika málo historiků, kteří byli připuštěni alespoň do ČT a sem tam se objevili i někde jinde, že nepodlehli tlaku pokleslých nedouků, kteří, předpokládám, že z hlouposti, ale neopomíjejme, že u některých arivistů šlo i o záměr, uhájili alespoň ta nejzákladnější historická fakta před náporem lživé ignorance.

Obrazové zpracování Pražského povstání, osvobození Prahy a některých jiných míst v bývalém Protektorátu bylo na vysoké úrovni podobně jako faktografie protiněmeckého odboje počínaje rokem 1939.

Zajímavé je, že všeobecně bude za počátek války v Evropě už zřejmě na věky připomínáno jen přepadení Polska německou armádou 1. září 1939, vypovězení války Francií a Velkou Británií o tři dny později Německu a zahájení vojenských operací na východě Polska 17. září. Zřejmě z politických důvodů se nepřipomíná vojenská akce německé armády 15. září 1939 na území Československa. I když jsme tentokrát s úctou vzpomínali na zahájení odboje Obranou národa pod velením generála Bílého, nějak nám vypadl důraz na skutečnost, že odboj byl pro velkou část statečných občanů Československa zahájením druhé světové války. A těch padlých byly hned tehdy desítky i proto, že německé vojenské akce využilo také Polsko a Maďarsko k realizaci svých představ o změně hranic ve střední Evropě. Vlastně ruku v ruce s Hitlerovým přáním „Dneska Evropa, zítra celý svět!“

Jen s tímto faktem zahájení války na území Československa by bylo možné propagandisticky zpracovat podobně, jako dnes pracují, nikoliv historici, ale historičtí ideologové, s událostmi konce druhé světové války v Evropě. Mnozí z nich sice uznávají, že válka ještě pokračovala v Tichomoří, ale zapomněli, že v té vzdálenější části světa válka teprve začínala. Právě tam, kam se chtěli vracet armády bývalých evropských koloniálních velmocí v podivně nám dnes znějící symbióze Velká Británie, Francie, Nizozemsko, Spojené státy... A proti tomu stály Čína, Francouzská Indočína, Nizozemská východní Indie a Indie, které dodnes nechceme uznat její domácí název Bharát.