„Pozornost Gestapa k Lidicím přitáhlo zatčení jednoho parašutisty z Anglie, který měl u sebe dvě záchytné adresy v Lidicích, rodiny Horákových a Stříbrných (měli je však znát zpaměti). Gestapo nabylo dojmu, že se výsadkáři skrývají v Lidicích a 28. 5. 1942 poprvé ves důkladně prohledalo a nikoho z parašutistů nenašlo. Takže od tohoto okamžiku se nejednalo o žádný náhodný výběr Lidic, pane Votavo!“ rozčílil se Krystlík.

„Gestapo zadrželo i dopis, ve kterém ženatý Václav Říha chtěl ukončit svůj milostný poměr s přítelkyní, kterou žádal, aby pozdravovala Horákovy z Lidic od jejich syna z československé armády v Anglii. Gestapo oba milence zatklo a z výslechu Říhy získalo dojem, že Horákův syn se skrývá v Lidicích, a 4. 6. 1942 podruhé vesnici bezvýsledně prohledalo. Takto je podruhé potvrzeno, že se o náhodný výběr Lidic nejednalo, pane Votavo! Přitom zatklo příslušníky rodin Stříbrných a Horákových, celkem 15 osob, osm mužů a sedm žen, a předalo je do věznice na Pankráci. Později, po lidické exekuci, byli popraveni,“ dodal.

Vadila mu i další Votavova věta, tentokrát o K. H. Frankovi. „K. H. Frank... byl osobně přítomen této lidické exekuci.“

„Nikoliv, pane Votavo, Frank podle historika Detlefa Brandese vycházejícího z údajů Horsta Böhmeho jen telefonicky tlumočil z Berlína Hitlerův rozkaz do Prahy. Zněl: (1) Všechny dospělé muže zastřelit, (2) všechny ženy předat do koncentračního tábora, (3) děti shromáždit, a pokud jsou schopny poněmčení předat rodinám SS v Říši, zbytek obdrží jinou výchovu, (4) obec vypálit a srovnat se zemí, povolat k tomu hasiče. Výsledek lidické exekuce: Zastřeleno bylo 184 mužů, ze 195 žen poslaných do koncentračních táborů se vrátilo 143, dětí přežilo mnohem méně. Frank se dostavil do již hořících Lidic až odpoledne, před obědem přiletěl se syny Heydricha z jeho pohřbu v Berlíně, kdy už byli muži zastřeleni, ženy a děti odvezeny,“ uvádí Krystlík.

„I podle indicií nebyl Frank původcem lidické tragédie, protože stejně jako protektorátní vláda a šéf vyšetřovací komise pražského Gestapa kriminalista Heinz Pannwitz, který po oznámení Hitlerova úmyslu zastřelit 10 000 Čechů (což pak Hitlerovi svou osobní intervencí rozmluvil K. H. Frank), žádal, aby stříleli i Němce, protože ‚na místě činu bylo nade vši pochybnost zjištěno, že pachatelé použili anglický stengun, anglickou pistoli, anglickou munici, bombu s anglickou výbušninou s anglickou izolační páskou. Podle Pannwitze to mohly být akce německých emigrantů vysazených z Anglie nebo akce britských commandos‘. Hledáte-li, pane Votavo, původce nápadu vyhladit Lidice, tak si vyberte mezi účastníky porady u Hitlera 9. 6. 1942, které se zúčastnili Martin Bormann, Kurt Daluege, Heinrich Himmler a Hitler. Lidická exekuce proběhla pod velením Horsta Böhmeho z pražského Gestapa, velitele Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby, vykonaly ji jednotky německé policie. Česká policie dostala na starost zřídit neprodyšnou vnější linii kolem Lidic, aby se do obce a z obce nikdo nedostal. Více seriózní historici sami nevědí, samozřejmě kromě českých, kteří mylně přičítají odpovědnost za lidickou exekuci K. H. Frankovi,“ dodává Krystlík.

Psali jsme:

Pieta v Lidicích. Potkají se Babiš, Vondráček i Vystrčil

ČT se neomluví. Nikdy. To nejde. Unikla vážná slova

Zemřela Marie Šupíková, jako dítě přežila vyhlazení Lidic. Bylo jí 88 let

Zásadní dopis do ČT. Zvrat v kauze „udání“, Lidic a Wollnera? Přeživší žena se důrazně ohradila

„V Ležákách se ukrýval jeden z vysazených britských parašutistů a byla zde v činnosti jejich vysílačka. Považte, na venkově v malé osadě o několika staveních, kde zaměření a vyhledání vysílačky bylo enormně snadné! To byli parašutisté tak mizerně vycvičeni? Při exekuci 24. 6. 1942 bylo 33 osob starších 15 let zastřeleno, dvě děti byly seznány vhodnými k poněmčení, 11 dětí údajně předáno do Migračního střediska Litzmannstadtu (dnes Łódź), obdobně jako děti z Lidic,“ zmiňuje také Krystlík a věnuje se i Bernarticím.

„V Bernarticích se fyzicky zdržovaly hned dvě skupiny parašutistů z Anglie a vlastní indiskrecí v místní hospodě (sami na sebe vyžvanili, odkud přibyli) se o nich dovědělo Gestapo. Bernartice však vyhlazeny nebyly, i když zde bylo devět záchytných adres pro parašutisty, protože buď přes ně vedla důležitá silnice z Tábora do Písku, takže by následky exekuce srovnáním vesnice se zemí byly projíždějícím na očích, nebo okupační moc již nechtěla eskalovat teror proti českému obyvatelstvu. Nicméně 22, podle jiných zdrojů 29 mužů z Bernartic bylo popraveno za napomáhání atentátu. Pro hypotézu, že okupační moc v případě Bernartic již nechtěla stupňovat teror vůči českému obyvatelstvu, aby si je proti sobě zbytečně nepopudila, svědčí pozdější podobná událost. Gestapo v lednu 1943 zjistilo, že v blízkosti Rovenska pod Troskami se skrývají dva parašutisté z Anglie. Obersturmbannführer Wilhelm Friedrich Leimer z pražského Gestapa (bývalý člen Komunistické strany Německa, který na rozkaz strany přestoupil k NSDAP) dal přes tajné kontakty české policie domácímu odporu na vědomí, že Rovensko potká osud Lidic, nevydají-li je. Gestapo uzavřelo s Rovenskými písemnou smlouvu podepsanou z rovenské strany učitelem Karlem Hlaváčkem a z německé vedoucím služebny Gestapa v Jičíně Eduardem Fischerem a 16. 1. 1943 měli být oba parašutisté a Vladimír Krajina (jak se Němci dověděli, že se tam skrývá, není známo) Gestapu předáni,“ uvedl.

„Oba parašutisté unikli zatčení spolknutím cyankáli, Krajina byl předán Gestapu, obec zůstala ušetřena. Předmětem dotyčné smlouvy, potvrzené osobně i K. H. Frankem, byl německý závazek, že nejen bude ves ušetřena represí, nýbrž že i oba parašutisté a Vladimír Krajina nebudou popraveni ani mučeni a zůstanou do konce války nesouzeni, jen ve vazbě, a že Krajinova manželka bude na základě této smlouvy propuštěna z internačního tábora, což bylo splněno,“ zmiňuje Krystlík a bere si dál na paškál Votavu, kdy doslova uvádí, že Votava žvaní.

„82 dětí z Lidic bylo popraveno 2. 7. 1942 v polském Chełmnu v plynových vozech. Pouze několik dětí bylo dáno na převýchovu do německých rodin. Domů do Lidic se vrátilo jen 17 dětí…“ cituje Votavu Krystlík a píše svůj postoj:

„13. 6. 1942 bylo 98 lidických dětí, z toho sedm kojenců, odděleno v Kladně od matek. Tři děti ještě v Kladně, později v Praze z řad kojenců další tři, tedy celkem šest bylo shledáno poněmčitelnými. Do Migračního střediska Posen (dnes Poznań), jeho pobočce v Litzmannstadtu (dnes Łódź), v Gneisenaustraße 41 bylo předáno celkem 89 lidických dětí (88 dětí a jeden kojenec). Zde bylo vybráno dalších sedm dětí z nich coby vhodných poněmčení a předáno do říšských dětských domovů v Povartí. První pochybnosti o osudu dětí z Lidic však vyvstanou, když si uvědomíme, že válku přežilo statisticky 73 % lidických žen, ale jen 17 % dětí! Oblíbený argument českých historiků, že se jednalo a nacistickou mstu vykonanou i na dětech, neobstojí – kdyby šlo o mstu, tak by musely lidické ženy vykazovat přibližně srovnatelné procento úmrtí jako jejich děti. Proč tedy takový nepoměr? Tuto otázku si žádný český profesionální historik dosud veřejně nepoložil, protože nalezení odpovědi by znamenalo pro českou historiografii blamáž. Nebylo to snad přece jen tím, že většina oněch dětí byla adoptována nebo svěřena německým rodinám do péče a po válce zůstala nevypátrána?“ ptá se Krystlík.

„Poslední korespondenční lístky poslané lidickými dětmi příbuzným v protektorátu jsou orazítkovány poštovním úřadem v Litzmannstadtu s datem 4. 7. 1942. Den předtím, 3. 7. 1942, byly ještě vedeny v hlášení o stavu osob v pobočce migračního střediska v Gneisenaustr. 41, všechny s poznámkou Abgang (odchod). Zjistilo se, že lidické děti z Litzmannstadtu odvezlo Gestapo nákladními vozy. Protože několik desítek kilometrů severozápadně od Litzmannstadtu se nacházela vesnice Kulmhof a v ní německý koncentrační tábor zařazený po válce mezi vyhlazovací, předpokládalo se, že děti zahynuly tam. Není to ale čím věrohodně doložit. Po válce hledalo Československo v Německu především veřejnými výzvami 890 dětí (!) předaných za německé okupace do výchovy a k adopci v Německu, a to včetně dětí z Lidic a Ležáků. Bylo to velmi obtížné, protože Německo bylo rozdělené do okupačních zón, navíc plné uprchlíků a vyhnaných z jiných zemí, německé úřady, ve kterých by se mohly najít příslušné dokumenty, již neexistovaly, jejich akta byla rozseta po různých místech nebo zničena. V prosinci 1945 byli v Německu nalezeni tři sourozenci z Lidic, v dubnu 1946 jedno další dítě, v srpnu 1946 další dvě lidické děti. 13. 4. 1947 hlásila vyhledávací služba UNRRA, že dalších 17 nalezených dětí z Lidic nastoupilo z dětské vesničky v bavorském Prienu u Chiemsee cestu do vlasti. Dohromady s dříve nalezenými a repatriovanými je to 23 dětí. Čeští historici se však sjednotili jen na 17 navrácených lidických dětech celkem. Že jde o mylný počet, je neruší. Podle českých historiků bylo devět ležáckých dětí z celkových jedenácti posláno do plynových komor taktéž v KZ Kulmhof a zahynulo. Dvě byly předány německým rodinám a po válce se vrátily do ČSR,“ zmiňuje Krystlík.

„Pokud bychom přijali tvrzení českých historiků o smrti 82 lidických a devíti ležáckých dětí v roce 1942 za pravdivé, tak je ale vyloučené, aby o nich, coby živých, probíhala v roce 1944 korespondence mezi německými úřady!“ podotkl následně také Krystlík.