Příkladem je situace v Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku. Letos si připomínáme 70. výročí autokefality této církve, kterou obdržela od Ruské pravoslavné církve.

Konstantinopolský patriarchát však tuto autokefalitu neuznává a dokonce vydal 27. srpna 1998 vlastní „Patriárší a Synodální Tomos o udělení autokefality svaté Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku“. Od té doby jakékoliv pokusy českých a slovenských křesťanů připomenout si roli ruské církve vyvolávají poměrně tvrdou reakci. Když čteme dopisy z Fanaru, překvapí nás neobvykle tvrdá formulace diplomatických dokumentů. V Konstantinopoli jsou znepokojeni „porušováním dohod“ a „opovržením zavedeným církevním a kanonickým řádem“. Autokefalita z roku 1951 je nazývána „nezákonnou“ a je charakterizována jako „negativní, zjevně nekanonická, bezvýznamná událost“. Konstantinopolští činitelé vyjadřují „pochybnosti o upřímnosti a poctivosti“ a požadují „konečně prostudovat dějiny a kanonické právo ... a neprovokovat“, jinak vyhrožují sankcemi a dokonce i zrušením autokefality s vyloučením z „Posvátných diptychů pravoslavných autokefálních církví“.

Pokus o domluvu

Mezi usneseními Všeobecných sněmů chybí kánony, které by upravovaly udělování autokefality. Právě toto se stalo důvodem současných konfliktů.