Každoročně jsou trestně stíhány desítky tisíc osob a každý rok jsou zhruba 4% pravomocných zprošťujících rozsudků. Za tímto údajně „vynikajícím výsledkem práce státních zástupců“ se ve skutečnosti skrývají tisíce nevinných osob, kterým byl zničen život, rodina, dobrá pověst, podnikání i přátelské vztahy.Tento zničený život se pochopitelně netýká jen jednotlivých stíhaných osob, ale jejich rodin a celého blízkého okolí, které prožívá dehonestaci se stíhanou osobou, což mnohdy končí těžkou nemocí, sebevraždou i smrtí.
Kromě toho jsou však nezřídka pravomocně odsouzeni i nevinní lidé, zatímco o dopadení a prokázání viny skutečným viníkům nemají policisté ani státní zástupci náležitý zájem, pokud z toho neplyne uspokojení, prospěch anebo mediální zviditelnění.

S tímto stavem se nelze smířit, protože „nakonec obec pyká za viny soudců, co v neblahé slepotě srdce právo převracejí svým křivým rozhodováním“ (Hésiodos z Askry – 8.stol.př.n.l.). Občané naléhavě potřebují pocit spravedlivého společenského prostředí, neboť „spravedlnost je základem států“ (iustitia regnorum fundamentum). Spravedlnost a dobro je zákon nad zákony (aequum et bonum lex legum est). Je však smutnou skutečností, že mnozí státní zástupci i soudci se nejen chovají nespravedlivě, ale ani nevědí, co to spravedlnost je. Spravedlnost je totiž základní stabilizační společenskou hodnotou, která vytváří pocit společenské jistoty a harmonie.

„Spravedlnost je velkolepá, a její znamenitost trvalá, nemění se od nepaměti.“
(Ptahhotep – asi 2400 let př.n.l.)