Je máj, je lásky čas, a tak se mi nechce neustále preludovat o zásadním problému dnešní doby - o tom, zda má či nemá prezident Pavel jet na summit NATO. O tom zřejmě, tak jako do budoucna už o všem ostatním, bude asi rozhodovat Ústavní soud, a tak se mohu ve své první májové glose věnovat důležitějším věcem.

Poslední dubnový den se ženil můj mladší syn. V květnu se podle tradice svatby dělat nemají, a tak to ještě stihli před prvním májem. Ale nádherné slunečné májové počasí už bylo a svatba byla krásná, taková, jak má být. Nevěsta má velké příbuzenstvo, ženich spoustu kamarádů, a tak se vytvořil úžasný pel mel zcela nesourodých skupin, které se jinde a jinak nikdy nemohou potkat a setkaly se pouze jednou v životě při této výjimečné příležitosti. A všichni se spolu nádherně bavili a vesele vyprovodili novomanžele na cestu společným životem.

Vedle přirozeného rodičovského pohnutí, které je se svatbou potomka spojeno, jsem si odnesl krásný prožitek lidské pospolitosti při svatebním veselí v příjemném jarním slunci a uvědomil si, jak moudré byly tradice a zvyky předků, které dnešní generace už většinou opouští a poměry jim stále více nepřejí.

Stále všichni omílají občanskou společnost, ale dnes se pod tímto pojmem rozumí hlavně tzv. neziskové organizace, které si založí pár aktivistů a nárokuje si veřejné peníze. Občanská společnost, to nejsou ani jenom hasiči a sportovci. To je také přirozené setkávání lidí při rodinných příležitostech, tak důležité pro posilování mezigeneračních vazeb a pro zabránění společenskému vyloučení seniorů.

Dnes však to, co bylo pro generace předků normou a povinností, je pro dnešek luxusem. Uspořádat svatbu, kde se setká pár desítek lidí, je náklad, který si většina párů těžko může dovolit. Řeší většinou nedostupné bydlení a další výdaje, které založení rodiny provází. A tak se svatby nekonají, je prý dokonce výhodnější neuzavírat sňatky, žít mimo manželství a předstírat samoživitelství. Člověk tak lépe dosáhne na sociální dávky, protože dnešní stát miluje rozdávání dávek a dotací.

Nevadí mu pokles počtu každoročně uzavíraných sňatků, který prý loni dosáhl nejnižší úrovně od první světové války. Náš stát zajímá hlavně usnadnění rozvodů, kterým se naopak nadprůměrně daří. Rozvádí se prý dnes 40% všech manželství. Před dekádou to bylo dokonce 50%, a tak náš stát nemeškal a uzákonil právní úpravu, která rozvody usnadňuje a ulehčuje. Říkají tomu rodinná politika a má opravdu úžasné výsledky. Zaznamenáváme největší pokles porodnosti a rodí se u nás nejméně dětí v historii.

Nikdo si s tím hlavu neláme, už tu s námi přece žije přes milión cizinců a masová migrace je pro progresivní mainstream jednou ze zásadních cest k dosažení socialistické nirvány. Budeme pestře multikulturní, tak jako náš vzor USA a dnes už i většina zemí v západní Evropě.

Rodina je podle nich buržoazní přežitek, nástroj patriarchálního útlaku ženy, mateřství je genderová diskriminace a překážka v práci a cílem společnosti má být osvobození člověka od veškerých vazeb, pout a přirozenosti a dosažení individualizované existence vykořeněného jedince ovládaného a manipulovaného progresivní avantgardou.

Nezměníme-li toto základní nastavení veřejného diskursu, který nám po dlouhá léta salámovou metodou tato avantgarda, která ovládla veřejný prostor, vnucuje, česká nás jen smutný úpadek. Izolovaní osamělí jednotlivci v minibytech komunikující navzájem pouze na cenzurovaných sociálních sítích, zbavení všech mezilidských kontaktů, frustrovaní a totálně závislí na státu – to je svět, který tu kolem nás pomaloučku vzniká.

Najednou nevíme, co se seniory, kterých stále přibývá. Společnost dělá vše pro to, aby oslabila mezigenerační pouta a solidaritu. Snaží se o prodlužování lidského života, ale neví, jak tento život starých a nemocných lidí naplnit. Namísto dožití uprostřed rodiny nabízí pro většinu starých lidí čekání na smrt v pečovatelských domovech, kterých je stejně zoufalý nedostatek.

Nakonec už jsou i pohřby luxusem, podobně jako svatby. Křtiny už dávno zanikly, svatby se nedělají a lidé se nepotkávají ani při posledním rozloučení. A při tom všechny tyto tradiční rodinné události a sešlosti byly a někde stále ještě jsou těmi podstatnými hodinami lidského života, příležitostí, kdy si člověk uvědomí, procítí a prožije svoji příslušnost k rodině, národu i zemi. Jsem rád, že jsem takovou chvíli mohl na synově svatbě zažít.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause

Psali jsme:

Jiří Weigl: Havarované letadlo hodnotové politiky

Jiří Weigl: Prezident, který spory neurovnává, ale vytváří

Jiří Weigl: Velká maďarská bitva a co přijde po ní

Jiří Weigl: Pět procent HDP na obranu a NATO pod otazníkem